Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obrazek


Pohnutkou k napsání této mé úvahy o ovcích a pastýřích, byl závazek ke svým předkům, kteří se chovem ovcí po generace živili, ale i k předkům obecně, kteří se v Karpatském oblouku usadili a z chovu ovcí živí byli. Dalším důvodem bylo vyvrátit některé předsudky, které existují v některých hlavně průmyslových oblastech, jako je např. Ostravsko, apod., kde v podvědomí některých lidí přežívají.

Tak např.když se má někdo zesměšnit či jinak znemožnit, tak se řekne: „Ty se hodíš tak na Slovensko pást berany“ nebo třeba:“On má průmyslovku kde se učili dva předměty:“naháňanie a vyháňanie. “ Já jsem měl takové zaměstnání, kde jsem se mohl pohybovat po různých pracovištích, takže jsem takových poznámek zaslechl dost a byly adresovány lidem, které jsem někdy ani neznal, ale téměř pokaždé jsem to tak trochu vztáhl i na sebe, a cítil jsem to jako urážku svých předků, tak i urážku lidí, kteří tuto činnost vykonávali a kterých si velice vážím.
Tak jsem si kladl otázku: zda to nejsou zároveň lidé, kteří tak hrdě prohlašují, že naše kultura, a naše civilizace je postavena na židovsko-křesťanských základech? A pokud to tak je, tak by nám z toho vyplynulo to, že ta naše civilizace stojí na pastýřích a chovatelích ovcí. Ano z toho nám vyjde ta skutečnost, že všechny klíčové postavy starého zákona byli pastýři a chovatelé ovcí. Ano všichni patriarchové Abrahám, Izák, Jákob, ale i Mojžíš či největší z Izraelských králů jakým byl David byli pastýři ovcí. A Jákob otec Izraelských kmenů pásl ovce nejen svého otce Izáka, ale i ovce budoucího tchána Lábana v Paddan Aramu, aby si vysloužil jeho dvě dcery za manželky z nichž ta mladší, kterou miloval Rachel byla pastýřka ovcí svého otce Labana. Proto bych se chtěl zamyslet nad tím, že salašnictví tvořilo páteř na které vznikala v minulých staletích naše lidová kultura, ale i naše kultura vůbec, když to vezmeme od Biblických dob. Jen se zamysleme, nad tím, kolik výtvarných, hudebných, či literárních děl vzniklo na světě právě nejen na biblické náměty obecně, ale konkrétně i na tyto výše uvedené biblické postavy. Já se však chci zamýšlet především nad kulturou lidovou, která mne ovlivňovala od dětství, z které jsem byl sice vytržen ale čím jsem starší, tím více se k ní rád vracím, a více si uvědomují jak velký význam měla a jakou úlohu v tom sehrálo právě salašnictví. I když se to na první pohled tak nejeví, že ne každý se na venkově věnoval salašnictví. Ale salašnictví ovlivnilo celý venkov tím, že všichni potřebovali alespoň něco z jeho produktů. Tak se jen podívejme na lidový oblek hlavně mužský zimní kroj téměř všech národopisných regionů nejen Slovenska ale i většiny Českých, kde uvidíme, skoro od hlavy až k patě že jsou zhotoveny z materiálů, pocházejících z ovcí. Ať již se jedna o sukno nebo kožešiny, všichni je potřebovali k oblečení.
Druhou oblastí, jak salašnictví lidí ovlivňovalo, byly potraviny ať už to byly mléčné výrobky či výrobky masné. A jako další vliv na lidí mělo salašnictví v oblastí hudební i básnické. A o těchto oblastech bych se chtěl zamýšlet abych splnil svůj dluh ke svým předkům i když nebudu sledovat to pořadí těchto námětů jak jsem je tady uvedl.
Chtěl bych uvést, že by to neměla být knížka typu „Rady chovatelům králíků“ nebo ovcí, ale jako volné vyprávění z osobných zážitků, a jako můj pohled na danou věc, jak jsem to prožil ve svém mládí, ale také jak se s odstupem času na to dívám s ohledem na to, jak jsem postupně toto téma konfrontoval s okolním světem. Chtěl bych také podtrhnout tu skutečnost, že pokud bylo o salašnictví něco vydáno, tak to bylo buď z pohledu šlechtitelského zootechnického, jak něco vydával svého času Ovčiarský a šlachtitelský ústav v Trenčíně. V Čechách to byla práce vydána Doc. Ing. Fr, Horákem, nebo z pohledu etnografického etnografický ústav SAV v Bratislave s Ph. Dr. Jánem Podolákem nebo Ph.Dr. Jaroslavem Štikou na Moravské straně, a to velké díky za ně, protože v porovnání z množstvím publikací pojednávajících o psech a kočkách, kterých vidíme plné police v knihkupectvích, pak o ovcích je toho jako šafránu. Proto bych tady chtěl vyzdvihnout význam salašnictví nejen nedávno v minulých desetiletích či staletích ale i -_v biblických dobách, kde jak už bylo uvedeno v úvodu, jsou základy naší civilizace. Letos si lidé připomínají velké výročí – 60 let od největší a nejhrůznější války, jaké lidstvo nikdy předtím nezažilo vždyť ještě po tolika létech vycházejí na denní světlo věcí, ze kterých člověku běhá mráz po zádech a to ani ne tak o tom, co se dělo na bojištích, ale zvláště o těch, které byly schované před zraky lidí za ostnatými dráty Treblinky, Buchenwaldu, Ravenzbrüku atd. Bohužel svět se za těch 60 let vůbec nezlepšil, ale stal se nebezpečnějším a nevypočitatelnějším. Je to také 60 let od založeni OSN.
Avšak já se chci zamýšlet nad jinými výročími a nad jinou problematikou, něž je tá zmíněná, kdy aspoň tady kolem nás a na naších hranicích nestojí divize po zuby ozbrojených vojáků jako před těmi 60ti léty. Přece se však dá říci, že přes tyto hranice proudí k nám armáda, která je tak dobře maskovaná, a tak nenápadná , že si jí většina lidí ani nepovšimne a které se v posledních létech říká GLOBALIZACE.
Je to také období, kdy bylo vysloveno mnoho obav, v souvislosti se vstupem těchto zemi do Evropské unie, co že to udělá, a jaký to bude mít vliv, na naší kulturu. Já se k této instituci stavím neutrálně a z toho o národní kulturu až tak strach nemám, alespoň ne v současné době. Čeho by se ale lidé měli obávat, pokud jde o tu kulturu, je právě zmíněná globalizace. Tam nejde delegovat nějaké zástupce nebo poslance, kteří by se zastávali těchto národních zájmů a tedy i kultury a zejména kulturu lidovou o kterou mi především jde. Je to vskutku vlivná sila, která si počíná bezohledně až cynicky. Přichází neohlášené, nikoho se neptá zda smí do země vstoupit, od nikoho si nevyžaduje vízum. Její negativní účinky nebyly z počátku tak drastické, rozvíjely se pozvolna už od vzniku zámořských cest kdy se začal rozvíjet mezinárodní obchod, a kdy vznikaly mezinárodní obchodní společnosti. Tehdy ovšem její negativní vlivy nebyly tak patrny, jak je tomu dneska. Dokonce se dá říct, že ani dneska to nemá jen negativní vlivy, ale vidím i některé pozitivní stránky, které globalizace sebou přináší. Tak třeba to, že lidé více cestují se také více poznávají, tím se odbourávají mnohé předsudky a tím i nepřátelství které mezi jednotlivými kulturami existují. Když se však podíváme jaký to má dopad na kulturu a zejména na kulturu lidovou, tak je to doslovná katastrofa. Je to však pláč nad rozlitým mlékem a dosti opožděný.
No, že je ještě lidová kultura a to její hudební složka-folklór aspoň v takovém stavu jaký je, je možné do určité míry i zásluhou i těch mnohých sběratelů lidových písní, jako byli v Českých zemích Čelákovský, Erben, Holas, Sušil, F. Bartoš, Koželuha, H. Bím, Ludvik Kuba a další. Ale také diky stovkám, ba tisícům zapálených a obětavých lidí, kteří na tyto sběratelé navazují a čerpají z bohatých sbírek, ať už jsou to umělečtí vedoucí folklórních souborů, až po organizátory folklórních festivalů.
Když jsem se tedy zmínil o výročích, tak jsem měl na mysli právě ty, co mají vztah k folklóru, a která shodou okolností korespondují s těmi výročími, co se nějak váži k druhé světové válce.
Tak je to letos již 80 let, kdy se na místě lázeňského parku, a kde je dnes valašské muzeum v přírodě v Rožnově p. Radhoštem, konal v roce 1925 první valašský rok, zatímco ten folklórní festival ve Strážnici je o 20 let mladší, a letos se bude konat po šedesáté.
Slovenské jsou ještě mladší. Ve Východné to bude po padesáté, a v Detvě po čtyřicáté, ale Detva si letos bude připomínat sto let své monografie Detva od Karola Medveckého z roku 1905. Potom je to 110 let od doby, co se v Praze konala národopisná výstava českoslovanská, a je to již 10 let, co se na Pražském ŽOFÍNĚ na tuto významnou událost vzpomínalo.
Pokud jde o zastoupení folklóru v mediích, tak by jejich hodnocení nedopadlo nějak lichotivě. Na Slovenské straně se folklór objevuje častěji. Hlavně v regionálních stanicích, jako je např. Banskobystrický radiový vysílač Regina. Na té České straně je to o hodně slabší. V této souvislosti bych uvedl myšlenku, která zazněla na folklórním festivalu ve Strážnici v roce 2003 a pro Český rozhlas tento festival moderoval dobře známy folklorista a hudební redaktor Ostravského rozhlasu Jan Rokyta. Je to velká osobnost ve folklórním světě, a také si ho velice vážím, a nikdy bych se neodvážil s ním nesouhlasit nebo polemizovat ve věcech folklórních.
To v čem s ním plně nesouhlasím se týka spíše samotného rozhlasu a jeho úlohy na přenosu lidové hudby.
Tak tam například zaznělo, že zásluhou rozhlasu se lidové písně z jednotlivých regiónů dostávají do všech regionů, což je technicky sice možné, ale skutečného vysílání lidové hudby v porovnání s ostatními žánry je žalostně málo. A jako příkladu bylo použito to, že chlapi na Valašsku v pátek po výplatě v hospodách zpívají: „Když jsem šel z Hradišta…“ A tady je ten problém, tyto jiné žánry Vladimír Ulehla označil v biologické terminologii jako „přirozeného nepřítele“, a tohoto „přirozeného nepřítele“ je možno označit za věrného spojence globalizace a ty pak společně válcují vše, co v tomto prostoru vyrostlo, a čím lidé po generace žili, čím se zabývali ve volném čase, jak se bavili, čím se oblékali, co jedli, atd.
Je to něco jako spojené nádoby: lidová hudba vznikala až na výjimky většinou na venkově. Venkov ale ničí globalizace, to pak má za následek likvidací tradičního způsobu zemědělství, od toho se pak odvíjí likvidace řemesel, která byla na zemědělství závislá, to pak má za následek vylidňovaní venkova, a od toho se odvíjí likvidace i těch řemesel, která na zemědělské činnosti přímo nebyla závislá. Když z venkova odcházejí hlavně mladí lidé coby potencionální zákazníci těchto řemeselníků-stolařů, krejčích, ševců, holičů, atd. tak to znamená konec i pro ně.
A co lidová kultura a především lidová píseň?
Lidová píseň může být živá dokud je živé podhoubí z kterého vzrostla, a s kterým je srostlá jakoby pupeční šňůrou. Podobně jako některá řemesla byla jedno na druhém závislá, například kovář – kolář.
Kdo viděl, jak se dělá kolo na vůz, viděl jak jsou tito řemeselníci sehraní a jak jedno na druhé navazovalo.

Obrazek

                                Kolář z Nového Hrozenkova

A tak, když se občas objeví v televizi krojovaní hudci, většina lidí hned řekně, aniž by se vyznala v krojích v jejich krajových odlišnostech, že je to jižní Morava.
Proč?
Protože je tam ještě aspoň částečně živé odvětví, na kterém tamnější folklór vyklíčil a rostl. Tím je vinařství.
Zatímco valašský folklór je sice udržován, anebo aspoň je upřímná snaha těch obětavých lidí, ale hlavní zdroj, který valašský folklór proslavil, tj. salašníctví, pastýři, bačové jsou už asi nenávratně pryč.
Těžko se mi to píše, protože se to netýka jen moravského valašska, které je mi tak blízké, které jsem si zamiloval pro jeho podobnost mému rodnému Podpoľaní, ale potažmo i celým Karpatům, kde se salašnictví rozvíjelo téměř stejným způsobem.
Jinak také zastávám názor, že vinařství je hned po salašnictví další významné odvětví, které dalo vzniknout těm snad nejpěknějším lidovým písničkám a hraje v lidové kultuře jednu z nejvýznamnějších složek, a má dost významné postavení i v biblické historií i když ne tak početné jako salašnictví.
I Ježíš je použil v podobenství. Kterému čtenáři Bible se nevybaví v mysli ta scéna, když Mojžíš vyslal dvanáct zvědů do Kanánu aby tu zem prozkoumali a aby přinesli něco z ovoce, které se tam rodí, že přinesli „z ovoce té země“, … „Potom přišli až do údolí Eškol, a tu uřezali ratolest s hroznem jedním jahodek plným, a nesli jej na sochoře dva“…-Numeri 13, 21, 24.
Toto odvětví nepostihlo takové špatné období jako salašnictví, i když vím, že to nemá také lehké, jak ze strany EU, ale také kvůli tvrdé konkurenci.
A tady jsme u toho, co na už vzpomenutém Strážnickém festivalu řekl J. Rokyta. Jestliže je zásluhou rozhlasu to, že chlapi na Valašsku zpívají „Když jsem šel z Hradišťa“, tak si myslím, že by to muselo fungovat i obráceně. Že by třeba v Mistříně chlapi zpívali v hospodě nějakou valašskou písničku třeba „ovce moje ovce, nech vás pase kdo chce…“. Jistě, že se mnohé písně dostaly do všech regionů, ale v tom hrají svou roli i mnohé jiné činitele jako velká migrace lidí že lidé se stěhovali za práci jak to bylo ještě za společného státu, nebo třeba na takových folklórních festivalech, kde se sejdou lidé ze všech regionů, a slyší tam písně, nejen z naších regionů, ale i ze zahraničí.
Jestliže jsem tady uvedl určite výhrady né k panu Rokytovi, /naopak kéž by takových Rokytů bylo v mediích více/ ale spíše vudči tomu, jako úlohu hraje rozhlas ve vstahu k lidové hudbě, chci uvést, že nejsem jakýsi folklórni fundametalista, a mám rád vše hezké co zní melodicky i v ostatních hudebních žánrech, i když se netajím tím, že je mi lidová píseň nejblíž mému srdci. Pozastavují se nad tím také z toho důvodu, co jsem nedávno z éteru zaslechl, že byla zřízena vedle ČR3 VLTAVA, která se právě na klasickou hudbu orientuje - další rozhlasová stanice speciálně pro vážnou hudbu.
Nejsem proti ostatním žánrům, které mají právo jak na svou existenci, také vím, že mají své posluchačstvo, ale buďme objektivní, a vypočítejme v procentech, kolik procent z toho vyjde na lidovou hudbu? A k tomu připočítejme ještě čas, který tyto jiné žánry vysílají média privátní.
Tak si říkám, jako by to Vladimír Ulehla tušil když uvedl, “…Posluchači obdivují Smetanu, ale na pramen zapomněli…Stala se chyba: nikdo si nevzal na starost chránit pramen, když se stráň dala do pohybu…“ Zde si myslím, že by bylo zapotřebí, aby se folklórní veřejnost obrátila i na radu pro rozhlasové a televizní vysílání, přinejmenším s dotazem, kolik je tam lidí, v mediích s etnologickým nebo folkloristickým zaměřením?
A když se zamýšlím nad globalizaci a její neblahém vlivu na lidovou kulturu, bude na místě zmínit se ještě o něčem, co by se dalo označit jako vnitřní globalizací, co bylo slýchávat někdy v šedesátých letech pod nějakým heslem, které znělo nějak tak, „VYROVNÁVANÍ VENKOVA S MĚSTEM…“
Někteří takové snahy a vlivy pociťovali už v předválečné době, a jen si představme jaký to mělo dopad: místo aby se to dělo oboustranně, tak se to dělo naprosto jednostranně - je to nerovný boj. Venkovský člověk se musí podřizovat městu, pod jehož působnost administrativně patří, tak je tomu už od dob mocnářství, a vůbec tak je to vžité na starém kontinentě, že města rozhodují o venkovu, přestože mu nejen nemohou rozumět, ale především se nemohou vcítit do jeho duše do jeho mentality. Jinak tomu bylo snad jen v nových zemích Ameriky, kde se společnost tvořila od spodu od zakládání nových osad a nových kolonií. A tak se uvádí, že si tam lidé tyto lidové písně pozpěvovali ještě v šedesátých letech nejen na venkově, ale i ve městech třeba na autobusových zástavkách.. Dneska to už asi ani tam neplatí. Globalizace dokonavá své dílo i tam, odkud nejvíce proudí. Ono vůbec když pozorujeme vývoj ve světě, tak svět se vyvíjí podle vzoru měst, nebo že velká města svět ( a teda i venkov) obracejí k obrazu svému. A ty velké řeči o projektech na rozvoj venkova připomínají spíše vzdušné zámky, něž reálnou skutečnost. K vylidňováni venkova dochází i nadále i přes tyto řeči či plány, které nejsou účinné a nemohou být. Pokud se dědiny rozrůstají a rozvíjejí, tak je to jen kolem velkých měst. To ale není venkov ani to nejsou dědiny v tom tradičním slova smyslu, ale jsou jakoby prodlouženou rukou těchto měst, a jednou se stanou jeho součásti tak, jak se kdysi velká města rozrůstala.
Čím se ti lidé tam mají živit?
Tento stav mi připomíná ono známe ale smutné rčení, (které se už tolikrát podepsalo na této zemi od Kostnice, Bílé Hory, 1648: a kolik ještě těch osudových osmiček bylo?)
„O nás bez nás“.
A venkovský člověk? Ten z toho vychází jako nesvéprávný tvor, a s ním i vše, co venkov vytvořil. Chci ještě podotknout, že toto pojednání by mělo být chápáno ne z pohledu jednoho regionu, ale z pohledu celého bývalého Československého…, protože v některých věcech jako jsou třeba salašnické nebo vinařské tradice, lidové písně, vyniká některý region, zatímco jinde je zajímavý a poučný nábožensko - kulturní vývoj .
A protože toto pojednání se bude dotýkat i o ovcích a pastýřích v biblických dobách, ale také o stručném pohledu na náboženské dění v Čechách. V tom jsou Čechy ukázkovým příkladem.
Tolik k úvodu.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA