Jdi na obsah Jdi na menu
 


SALAŠNICTVÍ A LIDOVÁ KULTURA

 

  Když se zamýšlím, kterým z moravských regionem mám v pojednání o lidové kultuře začít myslím, že bude i symbolické začít Valašskem…

 

Když jsem se v úvodu zmínil o těch obětavých jedincích a souborech, kteří o valašský folklór pečují, není možné obejít jádro nebo centrum, od kterého se to vše odvíjí a to je valašské muzeum v přírodě v Rožnově p. Radhoštem. Toto muzeum se zrodilo z podnětu sourozenců Bohumíra a Aloise Jaroňkových, Malenovických rodáků. A je i symbolické, že toto muzeum, které

se začalo rodit od roku 1925 v samotném srdci Valašska pod pamětní horou Radhošť, ale také že leží na místě dřívějších lázni, které měly typický valašský charakter. O těchto lázních se říká, že se vyznačovaly dvěma hlavními léčebními prostředky a to pryskyřici prosyceným zdravým vzduchem který sem proudil od oné hory Radhošt a jejího okolí. A tím druhým byla žinčice, kterou bačové vyráběli na salaších okolních kotárů. A právě tady se konal onoho roku 1925 první folklórní festival známy jako valašský rok, jehož nápad se dá vystopovat k národopisné výstavě českoslovanské z roku 1895 v Praze. Od tohoto roku se postupně toto muzeum z původních dvou domu přemístěných sem z náměstí, rozrůstalo a to nejen dřevěné městečko ležící na místě dřívějších lázni, ale později i valašská dědina ležíci na svahu vpravo nad městečkem.

 A jako třetí části muzea je areál mlýnské doliny která by se dala pojmenovat jako valašská dílna, neboť se tu předvádí téměř vše, čím se Valaši v uplynulých dobách zaměstnávali.

Takže tu může návštěvník vidět katr poháněný vodou, stejně jako mleti na mlýně poháněným vodou a

práci na hamru či monotónní chod valchy která byla pro Valašsko nenahraditelná při výrobě sukna. A v určité dny v letních měsících i spoustu jiné činnosti jako jsou pro tento kraj typická lidová řemesla. Je třeba též podotknout, že tu dnešní podobu se skutečně valašskou atmosférou tomuto museu vtisknul bývalý ředitel i když už dnes na zaslouženém odpočinku avšak pořád aktivní pan Ph. Dr.Jaroslav Štika. On tomuto museu věnoval většinu svého aktivního života a jak sám vzpomíná, že byl v padesátých letech jediným zaměstnancem musea. A Od roku 1972, kdy sem nastoupil jako ředitel, se toto museum nejen dostavělo, ale i oživlo. Takže v tomto museu můžeme vidět nejen překrásné valašské dřevěné stavění, ale že tu vidíme pást se krávy, kozy husy ale hlavně ovečky i s bačovskou kolíbou, ve které můžeme

v letních měsících ochutnat skutečný ovčí sýr. A když říkám, že tato dědina oživla typickými aktivitami jak v minulých dobách Valašské dědiny žily, tak se dá říct, že oživlo i toto městečko Valašskou lidovou kulturou.  O panu Štikovi se říká, že je nejen vynikající etnograf

ale že je rovněž takový folklorista. Říká se, že ihned po svém nástupu do funkce ředitele začátkem sedmdesátých let , mimo svých ředitelských povinnosti v muzeu zakládá převážně

ze zaměstnankyň pěvecký sbor-Polajka, který prošel ve svém vývoji mnohá změnami. Později ve spolupráci s Ivo Stolaříkem oživovali valašským folklórem nejen muzeum samotné,  ale prostřednictvím rozhlasu a televize téměř celé československé území a tak  vycházejí i zpěvníky pod názvem: „Vonička z domova“. V jejich promyšlené folklórní koncepci se tu vystřídaly lidové muziky od těch místních až po ty krajánské z poza Velké louže nejen při rožnovských slavnostech ale i při jednotlivých akcích během letních víkendů. Aby mohly mít takové aktivity úspěch je toho možno dosáhnout jen s pomoci obětavých lidí, kteří své zaměstnání povýšili na posláni a takových by se tam dalo najít hodně, co do toho vložili celé své úsilí. A to od těch nejstarších, co si ještě pamatovali na ten první valašský rok v roce 1925. Jen na toho Miloše Kulišťáka z kolika pramenů jsem se toho o něm dozvěděl od vzpomínek novinářů až po jeho dceru, která spravuje jeho soukromé archiválie paní Drápalovou-Kulišťákovou. Nebo to byli lidé, kteří nebyli tak viditelní, ale jejich doba strávená v tomto museu tvoří kus jeho historie. Velmi působivé jsou vzpomínky paní J.Štruncové na vznik už vzpomenuté Polajky, nebo na Ivo Stolaříka  který byl v polovině sedmdesátých let „odejit“ z vedení ostravské filharmonie a potom nastoupil do musea. Jak se dovídáme z pětidílné monografie Těšínská, která začala vycházet od poloviny 90 let pod vedením

PhDr Jaroslava Štiky je jeden ze spoluautorů, Ivo Stolařík. Ten již v roce 1958 vydal monografií o těšínské obci Hrčavá. Když o tom tak přemýšlím, co jsou někteří lidé ochotní vykonat a ze svého volného času i svého soukromí obětovat pro dobrou věc nejen nynější generaci ale hlavně pro ty, co teprve přijdou. Že je takového snažení zapotřebí, to vyslovil velice dojemně Andrej Kmeť na slovenské straně karpatských hřebenů když m.j. řekl…“zachytávaj a sbieraj tie krásy a skvosty… lebo hynú aby nám nezahynuly nenahraditelne a bez stopy a bez pamiatky…“ A vlastně takovým smyslem mělo být i uspořádaní národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895 v Praze.

Říkalo se, že valaši se na této výstavě představili snad nejlépe z tehdejších regionů a  mnozí pamětníci vzpomínali, jak její atmosféru dokreslovala Valašska hospoda „na posledním groši“, kde k tomu vyhrávala kapela legendárního valašského muzikanta Jana Pelára, a kterou navštěvovali takové osobnosti jako Alois Jirásek, Jaroslav Vrchlický nebo Mikoláš Aleš a další. Myšlenka na uspořádání této výstavy se zrodila už při konání zemské jubilejní výstavě v roce 1891 v Praze, kde byla postavena česká chalupa  a už během této jubilejní výstavy se zrodil nápad, který se připisuje řediteli národního divadla Františku Šubertovi. Tak jeho zásluhou bylo svoláno v červenci 1891 do staroměstské radnice shromáždění významných osobnosti z oblasti vědy a kultury a 9 září 1891 bylo vydáno provoláni, které sepsala jedna z těchto významných osobnosti  Eliška Krásnohorská. Na tomto shromáždění bylo přijato rozhodnuti, uspořádat národopisnou výstavu českoslovanskou.

  Z podnětu tohoto shromážděni byli vyzváni vlastivědní pracovníci v regionech, aby pomáhali zakládat krajinské výbory pro přípravu národopisné výstavy v Praze. Tak se stalo, že během tří následujících let vzniklo kolem dvou set takových místních výborů, které dostávaly z centra jednotlivé pokyny jak mají shromažďovat materiály o tradičním životě lidí v těchto regionech. Zásluhou toho se stalo, že se do roku 1894 konalo okolo 180 regionálních národopisných výstav a to vše podnítilo k ještě větším aktivitám které měly vést k zakládání muzeí v regionech. Avšak až uspořádáním národopisné výstavy v roce 1895 se stalo inspiraci pro zakládaní muzei v přírodě. Že se tam zrodila tato myšlénka na vybudování Valašského muzea v přírodě v Rožnově to potvrzuje i Bohumír Jaroněk když říká: „Muzeum jest ovocem ze semena národopisné výstavy v Praze 1895.“ O tom, jaký ohlas to potom vyvolalo u návštěvníků této výstavy píše předseda této výstavy František Šubert:

  „Několik set Moravanů – Horáků, Hanáků, Valachů a Slováků – provádělo národopisné slavnosti v Praze po čtyři dny způsobem, tak prostým, přirozeným a zároveň věrným a svrchovaně efektním, že uvedli Prahu, která nikdy před tím nic podobné neviděla, ve skutečný podiv a nadšení.“  Další kapelou  po té Pelárove která na této výstavě vystupovala a zaznamenala takový úspěch to byla kapela z Hrubé Vrbky kterou vedl primáš Pavel Trn. Z tohoto nadšení a dojmů které tato výstava zanechala v lidech, se začaly  tvořit kroužky a spolky jako například Slovácký krúžek či spolek Československé jednoty pak to byl studentský spolek uherských Slováků Detvan, který sice už existoval od roku 1882, avšak po takovém nadšeni jaké následovalo po této výstavě se tento spolek více zaměřil i na národopisné činnosti. Potom se takové spolky začaly tvořit i v menších městech  a to hlavně mezi studentskou mládeži.  A podobně jako na Valašsku se lidové kultuře věnovalo několik nadšených a obětavých lidí, tak i na Jižní Moravě se to točilo nejvíce kolem profesora V. Ulehly. Také on se vyjádřil v tom smyslu že tyto spolky vznikaly jako odezva na tuto pražskou národopisnou výstavu: „Tak jsme pod vlivem oněch pražských proudů začali ve Strážnici o prázdninách roku 1910 se slováckým krúžkem…proč se nemůžeme bavit po svém tak jako lid, ze kterého jsme vyrostli?...“  O potřebě zachováni folklóru se stále více zajímala studentská mládež a příkladem toho může být  i její sjezd konaný 13-15 září 1912 ve Strážnici, kde m.j. přednesli své projevy Karel Klusák a Hynek Bím. A podobně jako Valašský rok konaný v roce 1925, konaly se také Slovácké roky v Kyjově a Uherském Hradišti a nakonec i celomoravský rok v Brně. Pak to byly svátky lidu Československého v Praze roku 1928 kde už byly zastoupeny soubory nejen Slovenska ale i z Podkarpatské Rusi i s její terebljanskou svatbou.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA