Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sukno

 

Když toto psaní má být o ovcích, dostáváme se k tomu, co ovce mimo mléka a masa dávala svému majiteli a jakoby se i ze svým kožichem chtěla rozdělit a tak se odměnit svému majiteli. A tím byla její vlna, která ho v zimě zahřívala nejen uvnitř kožichu ale také ve formě sukna či ve formě upletených svetrů, ponožek, zápěstku, rukavic atd. Sukno se dělalo i podomácky když se z vlny předly nitě podobně jako se dělalo plátno ze lnu, tak se tkalo i z ovčí vlny, které se potom nechalo zvalchovat. Lidé si sukno i valchovali   sami i bez mechanizace jen tím, že je namáčeli a šlapali  v dřevěných korytech k tomu vyrobených   Později jak vznikaly soukenické cechy - na Slovensku se uvádí, vznik takového cechu v Košicích na 15 století. Podobně uvádějí i České prameny, si stavěli valchy mechanické poháněné na vodní pohon případně žentourem taženým zvířaty. Jako náhonu sloužilo dřevěné kolo podobné mlýnskému ale menšího průměru aby mělo více otáček. Někdy se uvádí jeho průměr 200 cm ale co jsem je viděl bývá i menšího průměru jak je možno ještě dnes vidět v některých skanzenech např. v Rožnově p. Radhostěm. Toto kolo bylo nasazeno na dřevěný hřídel do kterého byly upevněné dřevěné palce které při otáčení hřídele nadzvedávalo dřevěné stoupy. Byly to asi 3 metrové latě z tvrdého dřeva, které  byly na jedno konci přichyceny na čepech, které jim umožňovaly výkyvný pohyb.Na druhém konci byly na tyto stoupy nasazeny jakési dřevena závaží které svým tvarem připomínaly velká kladiva o rozměrech přibližně 50x25 cm. Tyto kladiva jsou nasazeny na stoupy tak, že tyto stoupy přečnívají přes tyto kladiva asi o 20 cm o které zachytávají tyto otáčející se palce které je vždycky nadzvedly o nějakých 40 cm a pak vlastní váhou padaly do žlabu na namočené sukno. Tyto palce - jsou to latě z tvrdého dřeva procházející otvorem přes dřevěný hřídel /val/ z kterého na každé straně z hřídele přečnívají asi o 10 cm. Přičemž jsou tyto palce na konci do šikmá zkoseny a mírně zaobleny tak, aby jejich záběr o stoupu byl plynuly. Pro znázornění je to možné přirovnat poněkud vzdáleně k vačkovému hřídeli u spalovacího motoru. Takže je toto kladivo za jednu otáčku hřídele dvakrát nadzvednuto. Princip je příbližně stejný jako u hamru jen s tím rozdílem, že u hamru je toto kladivo menši zato o hodně těžší protože je ocelové. A u valchy otáčející palec nadzvedává kladivo hned u kladiva když najede na přečnívající patku jako když by u ručního kladiva násada přečnívala. Kdežto u hamru je druhá strana kladiva tlačena směrem dolu k zemi, čimž se jeho druhá strana s kladivem nadzvedne, a když se při otáčení válce palec tuto násadu uvolní, kladivo vlastní váhou /hmotnosti/, která činí 30-40 kg, dopadne na kovadlinu nebo na  materiál, který je na kovadlině. To se opakuje tak dlouho, až je výrobek výkován  do  potřebného stavu.  Žlab /kláda/ je uložen souběžně s tímto hřídelem v takové vzdálenosti, aby ty kladiva přesně zapadaly do těch žlabů /huňků/. V hřídeli je těchto palců několik podle toho, kolik stoup má pohánět. Ty jsou po obvodu hřídele rozloženy tak, aby jeho zatížení bylo rovnoměrné./Když jsem už jednou připodobnil vačkový hřídel pokud jde o funkčnost, tak pokud jde o zatížení bych toto rozložení palců na hřídeli připodobnil ke klikovému hřídeli u spalovacího motoru./ Někdy se  stavěly valchy s vertikálně postavenými stoupami jak to ještě dnes  možno vidět ve skanzenu na Veselém Kopci na Vysočině. Tam je rovněž k vidění točivé míchadla  k míchání povidel při vaření. Ty vypadají jako ty stoupy ve vertikále, ale místo vertikálních pohybů, mají točivý pohyb odvozený od dřevěných ozubených převodů. Ty vertikálně postaveny stoupy složily jako hmoždíře k roztloukaní lněného semena a jiných semen. Ještě později se stavěly válcové valchy. Tyto válce, které poháněla vodní kola, se točily proti sobě, a mezi nimi procházelo valchované sukno, které bylo na svých  koncích sešité takže tvořilo nekonečný pás, který mohl libovolnou dobu mezi válci procházet. Do nádrže s vodou se přidávaly některé přísady vedle mýdlové vody se přidávala také hlína které měla schopnost odvádět mastnotu, kterou vlna obsahuje a také mouka a někde se přidával i moč.  Valchováním se sukno zplstilo a zhustilo a jak se uvádí  v jednom prameni  z roku 1837 se píše: „Touto prací netoliko zbavuje se sukno klihu, mastnoty a špíny vůbec, anobrž se hustí a vlákna jeho se splsťují, takže niti jako slité   se vyskytují…“ /ZAPOMENUTÁ ŘEMESLA str.88/  

  Valchy se zpravidla stavěly vedle mlýna pily a hamru……. 

 

  Výroba sukna se dále zdokonalovala a ještě později sukno továrensky vyráběna byla velice jemná a kvalitní a proti podomácky vyrobeným, které byli silné až 5 mm, bylo sukno továrensky vyrobené nejen co do struktury daleko tenči a jemnější ale i v široké škále barev a nejvíce se na lidovém oděvu vyskytovaly sukna v barvě přírodní světle v barvě černé a tmavomodré. Sukna vyrobené podomácky byla většinou v přírodních barvách nejvíce jako vlna béžová protože ovce černé se ve stádu vyskytovaly méně bylo i sukna černého méně. Někdy se  černá vlna přimíchala do bíle čímž vzniklo sukno v šedém odstínu.

  

 

 

 

  Ze sukna se šila většina svrchních mužských ale i ženských zimních oděvů, typické jsou mužské kabanice na Podpoľaní jsou to  haleny z černého sukna přitom jsou zdobeny nášivkami i výšivkou hlavně v předu a  okraje jsou lemované červeným suknem a stojatý límec je pestře barevný. V horních rozích je spojena řemenem, kterým se kabanice obvykle nosí pověšena přes rameno a jen výjimečně se obléká jako sako. Kabanice se tedy může nosit ve třech polohách a to pověšena za řemen na jednom rameně nebo přehozená přes obě ramena nebo jako sako ruce navlečené do rukávu  a jen tak volně protože nemá knoflíky. V různých regionech Slovenska ale i moravského Horňácká jsou různě šity, i ze světlého sukna i různě zdobeny a mají různé pojmenovaní jako kabanice, haleny, hune atd.  všeobecně se na většině Slovenska osvědčil  název halena.

 

Kalhoty Detvanů se v zimním chladnem počasí se nosili ze světlého sukna které jsou zdobeny z boku vedle švu podélním pruhem červené výšivky stejně se nijak zvláště nelišily od kalhot jiných regionů jen výšivkou, čím se ale kalhoty Detvanů od ostatních regionů Slovenska lišily jsou široké /gety/ z bílého plátna ve spodu zdobeny asi 5 cm širokou výšivkou na konci jsou zakončeny strapcemi.

 

 

 

 

 

 

Košile Detvanů je podobně jako široké kalhoty /gety/ jsou pověstné protože její délka  nemá být delší, než je šířka rukávů a zasahuje průměrně do půlky hrudě a byla bohatě zdobena výšivkou hlavně rukávů obvykle ve třech pruzích různé šířky kolem rukávů ale i kolem krčního výstřihu, kde byl rozparek který se zavazoval na tkanicemi a je rovněž ušita z domácího plátna. Pro tento typický oděv tohoto kraje  Detvany v jiných regionech nazývají holopupkáči.  

 

Kožíšek, který muži na Podpoľaní nosili na krátké košili, byl jen o něco delší než tato košile, který jí překrýval asi o 2 - 4 cm. Kožíšek byl bez rukávu a byl bohatě zdoben nášivkami z červené kůže.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA