Jdi na obsah Jdi na menu
 


Produkce zpracování ovčích kůží

Ovce je na rozdíl od jiných kožešinových zvířat užitečná   m.j. i tím, že jejích kůže poskytují vlnu,  která neustále  roste podobně jako lidský vlas, a její majitel každým rokem mimo jiných hodnot jako je např.   mléko  získává i vlnu a nakonec při porážce i  maso a  kůži. Ovčí kůže všeobecně nazývány jako skopovice jsou velice rozmanité odvisle jednak od jednotlivých plemen, ale také od pohlaví ovce beran a věku jehňata, byli v historií lidstva nezastupitelné, a na rozdíl od vlny je ještě i dnes důležitou surovinou pro kožešnický průmysl. Ovčí kůže se dělí do čtyř jakostních skupin, kde se přihlíží k čistotě,  stavu řemene a kvalitě a délce vlny.

Jinak se  kůže skládá z pokožky a škáry a také z podkoží  přičemž pokožka  je tvořena vrstvou buněk, které jsou na povrchu pokryty šupinami, což jsou zrohovatělé buňky, která se časem oddělují. Škára  je nejsilnější vrstva a tvoří jí  podkožní vazivo a korium a v koriu jsou   uloženy  kožní žlázy mazové, potní, a žlázy aromatické, při tom mají skopoviny nejslabší škaru a nejsilnější mají hověziny.
Z hlediska použití  se kůže dělí do třech skupin a to na: 1,    kožichové
                                                                                          2,   kožešinové
                                                                                          3,   koželužské
Kožichové kůže se získávají převážně z hrubovlnných  ovcí používají se hlavně na výrobu kožichů a teplých podšívek apod.
Kožešinové kůže se používají  k  výrobě čepic, teplých rukavic apod. a ziskávají se jen z jemnovlnných ovcí.
Třetí skupinou jsou kůže koželužské, jsou to kůže méně kvalitní, jejíchž rouno se nehodí pro výrobu výše uvedených výrobků, a proto se používají v jircharenském průmyslu a určený pro výrobu obuvnictví a kožené galanterie.
Technologické postupy  při zpracování  kožešin lze rozdělit  lze rozdělit do čtyř etap při čemž se tato technologie líší u malých soukromých kožešníků,   jakých známe z první poloviny minulého století, technologiemi   továrenské velkovýroby. A to jsou:

1, Námok
2, Mizdření
3, Vlastní činění
4, Mazání
Namáčení kožešinových kůži má několik účelů jednak čístíci od zbytků krve a hnoje,
a konzervačních prostředků, kterými jsou ve velkovýrobě v masokombinátech kůže                                                                                                                                                                                                 konzervovány,
ale také kůže, které jsou vyschlé a jsou tvrdé se musí dosáhnout toho, aby byly vláčne a poddajné musí mít kolem 70 % vody. Doba námoku je kolem 30-48 hodin   kdyby kůže byly namočene dále hrozilo by zahnívání, proto kůže, které mají být namočený déle se do vody přidávají složky jako je chlorid sodný, které  tomuto procesu zabráňují.

MIZDŘENÍ
Moudřením se seškrabuje podkožní vazivo a zbytky tuku, dnes se ve velkovýrobě na moderních porážkách  strojního zpracování. Jsou to v podstatě dva válce vrchní nožový a spodní  pryžový  který má výkyvné uložení  se při vkládání  kůže vysune a tak vznikne volný prostor pro vložení kůže a pak se vrátí zpátky do své pracovní polohy.

ČINĚNÍ
Existuje  několik způsobů činění a jako jeden z nejstarších metod po tukové metodě se považuje  systémem kvašení,  při čemž se získává zákvas z otrub a vody přidávají a přidávají se mléčné kvasinky a to se pak nechává přibližně dva dny při teplotě 39 C vykvasit. Potom se ještě přidává určité množství chloridu sodného do takto připraveného činidla se kůže nakládají a ponechávají se v něm asi dva dny a potom se ještě upravuje kyselost    přidáváním kyseliny mravenčí. Tam se ještě kůže ponechají  další dva dny a dokončovací práci se ještě různě kombinují s různými prvky jako jsou některé solí.
Dnes se nejvíce používají minerální solí jako jsou hliník, chrom či zirkon jako činidla v kombinací s několika technologickými postupy… K činění ovčích a jehněčích kůži se nejvíce používá
Chromitých solí. Toto je jen orientační a stručný popis o kůžích, o jejích použití a způsobu činění a není to návod na to jak si kůže po domácku vyčinit už jen z toho důvodů, že většina složek používaných pro činění kůži jsou žíraviny lidskému zdraví zejména pokožce nebezpečné a musí se s nimi zacházet jen s předepsanými ochrannými pomůckami. Pro ty, kdo by to přece jen chtěli zkusit….dotaz-drogerie… Přiblížně před dvaceti lety bylá v drogeriích k dostání „SOUPRAVA NAČINĚNÍ KŮŽÍ“  pro trofejní a kožešnické účely a její výrobcem byla LA CHE MA, kde byl popsán nejen technologický postup, ale i bezpečnostní a ochranná opatření. Sám jsem to vyzkoušel na králičích kožkách a  s výsledkem jsem byl spokojen. Jinak se daly i jednotlivé  chemické složky  ve vybraných drogeriích zakoupit.




Pro tuzemskou výrobu nepostačovala domácí produkce ovčích  kůži a proto se před rokem 1990 se ročně dováželo kolem 3 milionů kůži. Už jsem dříve citoval slova Boženy Němcovou, která uváděla, že „ je v Bystrici mnoho koželuhů“, s čím musím souhlasit, protože sám ze své zkušenosti vím, že to bylo na středním Slovensku nejrozšířenější řemeslo a jen v Látkách bylí tří a čtvrtý byl na našem salaší v podnájmu nebo jak jsme tomu říkávali,  byl „ komorníkom“, takže jsem od dětství některé věcí odkoukával  a na tohoto člověka s úctou vzpomínám a od něho jsem se naučil mnoho věcí i mimo tohoto řemesla např. v té době na přelomu 40 a 50 let ještě v širokém okolí neměl rádio a on si ho pořídil a to si do dnes vzpomínám jak jsme u něj poslouchali  západní vysílání do Československa. Kožešnické řemeslo  bylo nejen  umění a cit pracovat s materiálem, ale také náročné na ruční práci. Jenom to mízdření co dnes vykonávají stroje co jen zabralo času a námahy. To se mokrá kůže pověsila na takový dřevěný rám, který měl na horní části upínací zařízení, kde se kůže upevnila a potom následovalo zdlouhavé škrábaní k tomu účelu speciálními noži. Nejvíc se používal do oblouku vytvarovaný poříz a kůže se levou rukou našponovala a pravou rukou se tímto pořízem postupně z kůže seškraboval tuk a podkožní vazivo tak aby rub kůže byl rovnoměrně hladký a čistý.
  Po mizdření  ještě před činěním se upravovala délka a vzhled vlny aby byla rovnoměrně rozložená a aby v ní nebyly jakékoli nečistoty  a teprve se přistoupilo k vlastnímu činění.
 Po vyčinění po částečném  vysušení následovalo barvení řemene a u nás se téměř všechny kožešiny určeny k výrobě kožichů  barvily do hněda. V průmyslových velkovýrobnách  existovalo a existuje široka škála  barev pro barvení nejen řemene ale i vlny. Vzpomenutý kožešník který bydlel na našem salaši  nejvíce používal jako barviva  kůry ze stromu, které měl namočeny ve velkých dřevěných sudech  do kterých přidával některé chemikálie obyčejně soli některých kovů aby se barvivo vyluhovalo do roztoku ve kterém byla kůra namočena. Nejvíce pokud vím, byla zastoupena kůra dubu  ale i jiných stromů. Pokud měla vlna zůstat bílá nemohlo se barvit namáčením kůži  ale jen natíráním řemene hubou  nebo  jemnou hadrou. Aby kožešiny  nebyly  tvrdé ale hebké musely se ještě natírat určitou tukovou emulzi a v tom jako i v předchozích operacích bylo rodinným tajemstvím. Takže se jednotlivý kožešník poznal po hmatu jeho výrobku jak byl jemný či podle dalších vlastnosti. Když měl takto zpracovaných kožešin, mohl se pustit do šití objednaného  kožichu takže teprve teď se z kožešníka stával krejčí.  Musel tak jako krejčí umět zákazníka poměřit a podle těchto mír nastříhat a ušít požadovaný druh kožichu. To ale ještě nebylo všechno kožichy se ještě vyšívaly a v tom se také lišily jednotlivý kožešnici. I když se výšivky v jednotlivých národopisných oblastech téměř nelišily, přece jen člověku, který blíže znal   okolní  kožešníky  rozeznal jednotlivé mistry řemesla jak podle jemnosti či tvrdosti vypracované kožešiny ale také podle barvení ale také bylo poznat, kdo to vyšíval.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA