Jdi na obsah Jdi na menu
 


A jak to bylo se vznikem slovenských souborů a folklórních festivalů? Rovněž je možno i tady vycházet z toho, jako u těch Moravských festivalů a vůbec všeho co se tyka lidové kultury. Byla to ona národopisná výstava Českoslovanská v Praze v r. 1895, která byla mocným impulsem pro rozvíjeni lidové kultury jak hudební a výtvarní složky tak také - což s tím koresponduje zakládání muzeí v přírodě neboli skanzenů. Rozdíl je jen v tom, že se ta ozvěna z Prahy do Uher dostavila později a bylá o něco slabší, něž třeba na Moravském Slovácku, jak o tom mluví Vladimír Ulehla „Tak jsme pod vlivem oněch pražských proudů začali ve Strážnici o prázdninách roku 1910 se slováckým krůžkem…“ Toto zpoždění nebylo způsobeno ani tak geografickou vzdálenosti , ale tím, že Slovensko administrativně spadalo pod jiný státní útvar pod Uhersko, které vidělo účast Slováků v Praze jako velezradu na Uherském státě. Pořadatelé výstavy totiž do Prahy pozvali velké skupiny lidových umělců ze Slovenska a to bylo uherskými úřady znemožněno. Přesto se však některým do Prahy podařilo dojet a to skupinám z Detvy Trenčánska a Čičman. Této výstavy se zúčastnil i Andrej Kmeť, který organizoval stejně jako na světové výstavě v roce 1873 ve Vídni, a v roce 1891 na jubilejní výstavě v Praze, výstavu ženských prací z Hontu. Druhým impulsem při zakladání folklórních souborů a festivalů bylo, vznik společného Československého státu. I když to zní na první pohled nelogicky může někdo namítnout a říct, kolik let uplynulo od roku 1918 do roku 1953, kdy byl na Slovensku ve Východné uskutečněn po vzoru Strážnice folklórní festival? To lépe pochopíme, když si všimneme toho, co všechno se odehrálo na Moravském Valašsku, něž se uskutečnil jak už bylo uvedeno dříve, první valašský folkórni festival známy jako Valašský rok v roce 1925 v Rožnově pod Radhoštěm. I v tom Rožnově by se to uskutečnilo mnohem dříve, kdyby do toho nepřišla první světová válka. Druhá věc je ta, že tam to bylo odvislé od výstavby skanzenu, jehož projekt zpracovaný Bohumírem Jaroňkem v roce 1913 našel schválení na výstavě ve Vídni u samotného následníka Rakouského trůnu. Další tempo pro zakládání skanzenú a folklórních festivalů určoval mimo těchto vnějších vlivů jako byly dvě světové války, i společenský vývoj. Jak se měnil a vytrácel tradiční způsob života zejména na venkově, a s čím se vytrácel i živý folklór z běžného života lidí, a začal se stávat folklórem scénickým, nebo jak to pojmenoval ve Strážnici V. Stanovský : „…dochází Stanovský k zjištění, že vznikem souborů lidových písní a tanců se z umírajícího folklóru stal folklór souborový. ,Folklór folklórní leží v hrobě, s ním si lámou hlavu etnografové, folkloristé, muzejníci, ale folklór souborový žije, dokonce v amatérské a profesionální podobě, má svou Strážnici, Východnou, svůj obor v STM…,“-/Josef Tomeš -  Strážnice 1946 – 1965 str.48/    A právě rok 1955 se stal pro folklórní oblasti v Československu rokem, kdy se začalo po vzoru Strážnice organizovat v mnoha dalších regionech jako ve Strakonicích folklórní slavností a na Slovensku to byla Východná, jako jedná z prvních míst, kde se konaly folklórní festivaly.

 Když tedy profesor Ulehla jako přírodovědec dovedl o lidové písni tak poutavě vyprávět, jako bychom poslouchali zahradníka, který s takovou něhou vypráví o vzácné květině. Podobně Kollár jako básník o slovanských lid. Písních říká: „Sám národ slovánský všecký evropejské pásy obývá a v každém podnebí žije a tato okolostojíčnost osvěcuje všecký kouty jeho duše a rozehrává všecký žilky a nervy jeho života. Toto viděti již v hojnosti a povaze jeho prostonárodních  zpěvů, ačpravě jen jako v prvotinách a poupatkách. Tu všecko je čisté, jasné, přirozené, prosté, samorostlé a snadné, tu se písně nedělají, ale rostou jako kvítí na loukách, a odtud jich i takové množství, jakovým se žádnému národu honositi nelze…“ _ /Kollár – písně světské lidu slovenského …str. 38/ 

 K podobnému pocitu je pohnut i Karel Plícka: „ Uvědomil som si to znovu při jednej zo zbieratelských ciest, keď v istej horskej dědině každé ráno prichádzali za mnou z rodiny nášho domácího čtyři, asi trojroční až påťročné dievčatka. Spievali a tancovali nám v kolese s nevšedným pˇovabom a so všetkými znakmi zrelého tradičného umenia. A hoci išlo o také malé tanečnice, trufam si povedat, že ich prejav bol plný samozrejmosti důstojnosti a  vážnosti…nie nepodobnému tomu, keď spieva vták, alebo kvet sa k slnku obracia.“  Samozřejmě, že na sběru slovenských lidových písni se podílelo ještě mnoho dalších lidí, a i na jednotlivých sbírkách se podílelo několik dalších lidí, než jen ti, co jsou uvedení jako autoři. Bude dobře uvést zpěvník Michala C. Chrástka pod názvem „Slovenské národné piesne“ z šedesátých let 19 století nebo též zpěvnik Jána Bodnára pod názvem „Prostonárodné piesne slovenské“ z konce 19 století.  Buďme rádi, že máme své Čelákovské, Erbeny, Bartoše, Janáčky, Koláre, Sladkoviče, Škultetých atd., kteří se nenechali ovlivnit takovými náhledmi na lidovou píseň jako měl německý hudebník E. Naumann, který se o lidové hudbě vyjadřoval v tom smyslu, že je „odpadem kleslých kulturních hodnot vysokého umění“. A takový náhled byl v té době dosti rozšířený a že nelitovali námahy a úsilí, aby se příštím generacím dochovalo to, čím se jejích předkové bavili.

 Podívejme se teď jak je lidová píseň pravdivá:

 

 Často můžeme slyšet takové přísloví: „Necháme si nalit čistého vína nebo že „Ve víně je pravda“. A myslím, že se to dá vztáhnout i na lidovou píseň, a říct: „V lidové písni je pravda“, nebo aspoň v některých z nich. Jestliže některé tito písně se odvíjejí od určitých události, situací či zážitku jako je láska, pravda, nebo naopak křivda, faleš, zrada, nebo sociálního postavení figurujících osob, však kolik chudobných děvčat s i naříká, že si nemohou vzít bohatého Janíčka. Nebo kolika šohajům nechce Anička otevřít dveře pro jeho faleš nebo naopak šohaj zpívá: „falešné oči máš, za jinýma pozeráš,“.   Nebo o zbojnících na jedné straně a žandárech na straně druhé, kteří chystají pro Janička šibenice. Když tedy Kollár říká že lidové písně: „…jsou obrazy, v kterých každý národ svůj charakter nejvěrněji maluje a představuje, jsou historie vnitřního světa a života…“/Písně světské… str.XXIV/  A oni si lidé„malují“ jak si je ve svých vzpomínkách představovali ať už šlo o lokality, regiony nebo o celé území. V Čechách je to píseň „Moje Jižní Čechy, moje Česká vlast, tak na Moravě je to určitě „Morava krásna zem“, Na Valašsku“My jsme Valaši jedná rodina…“ a na Slovensku? Některé jsou poněkud volně použité na danou situací, a mohou být  „přesazené do jiných oblastí bez větších problémů, jiné jsou takříkajíc ušité na míru a jsou jakoby zasazeny do určitého místa. A takým příkladem je třeba píseň „Z poza vrch Poľany slniečko vychodí…“ O lidových písni se ve většině neví kde se zrodily, a kdo byl jejích autorem. Tak u této je to jiné alespoň není těžké uhodnout, kde se zrodila. Mohlo to být ze severu na jich teda od Poník po Očovu. Ale nejpravděpodobnější je to Hrochoť, i když by to mohli být i další dědiny na západ od Hrochoti, tam už ale není tak vyhlášená zpěvnost jako v těchto třech dědinách. Tato písnička byla známa v širokém okruhu od Poľany ale jako já co jsem skoro denně pozoroval matičku Poľanu z východní strany, jsem pozoroval, jak slunko za ní zapadá, tak to ve mně působilo rozčarovaní pokaždé, když jsem tuto písničku slyšel. Připomíná mi to ten vtip, když jeden člověk přišel k doktorovi a ukazoval mu na spánkovou oblast mezi okem a uchem, že tam má nějakou poruchu. A doktor se ho ptal jak že se to projevuje? A on odpověděl, že denně slyší, jak se máme dobře a jak všeckého máme v hojnosti, a v oku nic z toho nevidí…

 Mnohokrát jsem se zamýšlel nad tím, kde má nejen původ ale také o jaké události nebo činnosti se zpívá v té písni, kterou na Podpoľaní často slyšíme a která je ze salašnického prostředí je to jakýsi dialog mezi pastýřem a gazdou. Takže na gazdovu otázku pastýř dává odpovď.  Tam se m.j. zpívá „čože si tam robieval Janiček…chovat ovečky čečinou… Jenže u nás tato píseň začínala slovy: „A kde že si zapádol Janíček?“ A valach gazdovi odpovídá: „Při Jaselských horách gaziček.“  Tento začátek je zároveň odpovědí na nějakou dramatickou událost jestliže byl nucen „chovat ovečky čečinou /jehličím/“, a jestliže na další gazdovu otázku: „čím že si sa zohrieval Janíček?“ pastýř  odpovídá: „strelil som do pnička gazdiček a tak som si nakládol ohniček.“ Z této písně se zdá, že z některého Uherského místa vodívali ovce na letní pastvu až někam k Jaslu což byla oblast kolem Haliče a než se na podzim stačili se stádem vrátit, zastihlo je náhle ochlazení i se sněhovou vánici. Což by v těchto zeměpisných šířkách někdy v říjnu nemusí být nic tak neobvyklého.

 

 

 

 Oni jsou opěvované nejen lokality či regiony, ale i jednotlivé hory, řeky, louky, lesy, dědiny města atd. Jestliže Moravští Valaši opěvují své hory jako je Radhošť, tak je to na Slovensku Kriváň, Rozsutec, ale snad nejopěvovanější Slovenskou horou je Poľana i když se svými l458 metry sahá takovému Gerlachovskému nebo Lomnickému štítu jen něco přes polovici. Od toho slniečka, čo z poza něj vychodí, nebo hore na Poľane voĺačo sa belie, nebo, že je nakonec celá zoraná. A když Kollár označuje Slovensko jako nejzpěvnější národ, v této souvislosti by bylo na místě položit otázku: Která Slovenská oblast z toho nejvíce vyniká? I když všechny slovenské národopisné oblasti vynikají nějakým způsobem, přece se mi zdá pravdivý názor Karola A.  Medveckého:

 

 „Keď že o Slovákoch platí tá výpověď, že sú národom spevavým, takým je náš detviansky ľud zvlášť. Nepoznáme spevnejšieho ľudu nad Detvana. Či ide na pole, či ku studni po vodu, či sedí pod praslicou, všade si nóti. Najradšej vyspevuje si v poli při žatve, ale hlavne při sberaní sena, ktorú prácu v sviatočných šatoch konajú. Piesňový poklad ĺudu detv. Vyčerpať, bolo by – bez preháňania – spočítať riavu na nivách, bez prestania rastúcu i hynúcu…“/ K. Medvecký – monografia Detva str. 231/ 

 Karol Medvecký na jiné místě m.j. píše o detvanské fujaře:  

„…Fujara býva riadne ornamentovaná rostlinnými motívmi podelenými na viac  polí; …Pískanie na tomto nástrojí je zvlášť pre cudzinca velmi obtižné, pre veľkú diaľku dierok od pískora, áno aj samé dcerky sú priďaleko jedna od druhej. Fujara témer nezbytná pre pastierov oviec. S fujarov kráti si čas, odcháňa trúdne myšlenky, rozkošou bárs nepovedome naplňuje nielen seba, lež aj celý diaľný kraj okúzluje jej uchvátivo melancholickými, srdcom otrasajúcimi zvykni. Fujarou obháňa svoje stádo, ba aj tie ovečky sú akési krotkejšie, držia sa lepšie pohromadě, i pes belko ostražitější je při nežných tónoch fujary. S ňou sa podpiera valach, preskakujúc často poltreťa metra široké pripadiská a horske poto´čky, a s ňou sa vie, keď mu je zapotreby – aj udtne bránit…“ 

 

  Podobně se vyjádřila i další významná osobnost, kterou Podpolianska lidová kultura formovala, a ani profesorské povolaní na vysoké lesnické škole ve Zvolene mu nezabránilo v tom, aby se k těmto písním nejen hlásil, ale aby si je také zazpíval: „A čo piesne, hudba, tance podpolianského ĺudu! Keď sa spomenie Detvan, hneď si spomenieme aj na fujaru… sa právom pokladá za skvost a raritu, lebo nikde inde sa podobný nástroj nevyskytuje… Fujara hudobný nástroj pastierov, valachov. Pohladí srdce, privedie do stavu zadumania, clivoty, smútku, ale aj radosti. Formovala a zachovala v nezmenenej podobe typ ľudovej piesni, aké nemajú páru medzi piesňami. Mnohí poznají dóverne podpoliansku pieseň, mnohí ju miluju, kým iným sa móže vidiet málo kultivovaná, drsná. A ona skutočne drsná je ako kraj, v ktorom vznikla. Ona je boľavá jako rany, čo palia na tele aj na duši, ale je aj veselá jako kŕdel jahneniec vypuštěných na prvú pašu, keď leto zimu zbiera; ona je jednoduchá, ale všeobsahujúca, ona je ako ten ľud podpolianský-špatná aj krásna… Staré vrchařské piesně znejú  podmanivo aj v podaní Sláčilových muzik. Podpolianski ľudoví hudebníci,… vedia „vycifrovat“ základnú melodiu strhujícím rytmom zaujať poslucháča…Zvláštna technika hry na husle  „proti sebe“ sa vyskytuje na Hrochoti. dvaja primáši ozdobujú, melodiu každý  podľa svojho, čím vznikajú ostré disonancie…“ “/Milan Križo-predhovor k ilustrované knize Karola Benickýho - Detva/

 

 

 Ladislav Leng m.j. o detvanské fujaře říká: „…Možno s istotou tvrdit, že detvanská fujara jako osobitný nástrojový druh vznikla u pastierskeho stavu na strednom Slovensku. Jej ojedinelý a pomerne úzko lokalizovaný výskyt nasvědčuje, že ju nepriniesli valašskí kolonisti a že je mladšieho póvodu ako sama valašská kolonizacia. Možno však na viacerých prvkách dokázať, že aj detvianska fujara nadväzuje na ostatné pastierské vzduchozvučné nástroje a že s niektorými v mnohom súvisí. – L.Leng  Slovenské ľudové hudobné nástroje r.1967. str. 100,101.

 

  A co říká o fujaře Oskár Elschek ? „Fujara je královnou našich dychových nástrojov nielen pre širokú velebnost tónu, pre jej veľkosť, ale aj pre jej jedinečnosť medzi evropskými ľudovými hudobnými nástrojmi vóbec. Je najtypickejšiem ĺudovým hudobným nástrojom nie pre jej mimoriadnu rozšířenost, lebo naopak nachádzáme ju len na malom teritóriu asi 500 km2 medzi Zvolenom a Podkrváňom, ale to čo ju robí typickou je jej unikátnosť po stránke stavebno-technickej, akustickém i hudobno-reprodukčnej…Fujara je typický nástroj horských pastierov, na ktorom si hrajú pre seba vysoko v horách, na pastviskách. Nejlepších hráčov a najzručnejších výrobcov fujar, ktorí jej vedia okrem akustickém dokonalosti prepožičať i pozoruhodnú výtvarnú výzdobu, stretáme v obciach Detva, Očova, Hriňova, Vígľaš a Zvolenská Slatina…“ Sólová inštrumentálna hudba na Slovensku str. 54.

 Když Dr Ladislav Leng usuzuje, že fujara je vyústěním několika píšťal. Zamýšlím se nad podobností fujary s ukrajinskou šalmají s tím rozdílem, že šalmaj má na rozdíl od fujary dírkách klapky zatímco fujara má jen dírky.

 

 

 

  Když člověk tyto myšlenky čte, potom lepe chápe proč ono štúrovské a sladkovičovo pokolení upíralo své zraky k tomuto prostoru, kdy ustupilo do pozadí nejen město Prešpurk, ale i vysoké Tatry jako určitý symbol Slovenska.  Sladkovič, tak jako to Štúr chápal když m.j. řekl:

 „…že sa u nás príroda s duchom ľudským v básnictve objíma,… a Sladkovič to v básňach svojích aj úplne previedol.“/A. Sladkovič život dielo str.99/

 

  Však jeho Detvan je hrdina odchován Podpoliánským ovzduším, a také „.. pod ňou dědina Detvou volaná“, tu se pro slovenské obrozenecké pokolení naskytlo toto místo jako vhodný symbol slovenskosti jednak prostorově. Vždyť „matka“  Poľana nejen že byla tak opěvovaná a to jak salašnickou tematikou tak zbojnickou, tak i Detva byla jako svobodná krasavice ještě nedotčena civilizací. Která si zachovávala svůj tradičný životní styl ať už se jednalo o hudbu, kroje, stravu ale i vzhled, povaha, smýšlení atd. Toho si byli vědomí nejen slovenšti obrozenci ale i umělci spisovatelé a básnici  nejen Sladkovič ale i Janko Král a Samo Chalupka, ale i malíři jako byl Jaroslav Augusta. Detva vyhovovala i geografickou polohou s opěvovanou Poľanou, kterou je možno považovat jako pupek Slovenska, kde se jakoby snoubily dvě protichůdné tematiky a to salašnická a zbojnická. Tak zatímco bačove a valaši-pastýři byli legálně povolaní stojící na straně zákona, postava zbojníka stojí na opačné straně stojící mimo zákon v ilegalitě. A přece se tyto dvě témata vzájemně prolínají jak je to patrné i z mnohých zvláště podpolianských písni. Napr. píseň

 

„Detvianský žandári hore Detvou plaču /někdy hore grúňom plaču/, že nemóžu chytit očovskýho baču.“nebo

 

 „Všeci dobrý chlapci po slobode chodia iba tých valachov na retiazkách vodia, iba tých valachov…“ nebo 

 

„Čie že ovečky hore Grúňom idu, to su Janíkové, to su Janikové, to su Janikové, čo ho vešať budu…“

  „Nebudem rolnikom, stanem sa zbojníkom, budem si vodievat oviešky chodníkom…“

 

Podobně i v Bottovém Jánošíkovi nacházíme na jednom místě takovou pastýřsko-zbojníckou kombinací:

 „Padá rosa padá za bielého rána ,    Plačúci paholček ovečky zaháňa: 

  Dolu ovce, dolu, dolinami,  veď už  viac Jánošík nepójde zavami!…“/II spev/ 

 

  Ani já jsem si to v mladosti neuvědomoval, až nedávno jsem si to uvědomil, že i u mých předků se taková salašnicko-zbojnická kombinace v určitém smyslu jednou vyskytla. Můj praděd Jozef Nosáľ z matčiny strany pocházel z Podpolanských Lazů, byl sice horárom /lesníkem/, ale vlastnil dosti početné stáda ovci. Ve svém dětství jsem často slýchával o velkém zbojníkovi, kterému říkali Kotol Babicov, avšak nerozuměl jsem tomu a jak jsem v pozdějších létech už tu nebydlel tak to přišlo do zapomenuti.   když jsem si v roce 1999 v Detvě koupil knihu, od prof. Štefana Nosáľa „Mój život Lučnica…“, tak jsem se nestačil divit tomu o kolika  věcech

mně známých z dětství, jsem se tu dočetl. Jestliže jsem se zmínil o tom, s jakým zájmem jsem přečetl knihu prof. Vl. Ulehly „Živá píseň“, pak kniha profesora Nosáľa mne o to víc zaujala, protože popisovala kus  z mého života nebo mých příbuzných. Tak jsem se při návštěvách mého rodiště mé nejstarší sestře o jednotlivých záležitostech z této knihy zmiňoval. A jen pár měsíců něž ve svých 82 létech zemřela /leden 2006/ se rozpovídala nejen o pradědovi Josefovi Nosáľovi, který přišel z Dětvy na Podbykovo  v v 70 létech 19 stoleti ale v té souvislosti o onom zbojníkovi kotlu Babicovi, který mu byl nějak do rodiny. A také o jedné epizodě z jejích vztahů. Mělo se jednou stát, že tento zbojník tohoto pradědu navštívil, a zatímco ho praděd hostil, tak jeho muži „konali své dílo“. Praděd až na druhý den zjistil, že mu ze stáda chybí asi 30 ovcí. Když o tom přemyšlím, jsem z toho rozčarován, nad tím, že se nátura zbojnická nezastavila ani před příbuzným a jeho pohostinnosti. Jenže praděd to dlouho nevěděl, že  v tom měl prsty on a jeho muži až po zbojníkové smrti to měl říct pradědovi očitý svědek který je s tímto lupem potkal někde poblíž Detvianské Huty, který ho zavázali přísahou, jestliže  to prozradí, že přijde o krk. Zmínila se také, že se v nitru tohoto zbojníka na sklonku jeho života přece jen ozvalo svědomí. Jednalo se o jedné zbojnické akci, kdy „navštívili“ jeden salaš a mladičkého valacha který v noci ovce střežil svázali a zasunuli jej hlavou dolu do vyhnilé dutiny stromu, kde se udusil. A tak tento zbojník řekl, že mu je nejvíce líto tohoto mladého života…..

 

 

 

 A tak se stalo, že se časem  zásluhou českého malíře Miloše Jiránka, který Detvu několikrát navštívil a kde ho zaujala zbojnícka tematika, která se tak často vyskytovala v podpolianských písních. Chápal je, jako touhu po svobodě, co je stáletími ověřená skutečnost, že po čem lidstvo toužilo / zvláště to utlačované/ a nemohlo to uskutečnit, tak se tyto bolesti přenesly do lidových písni a tak se stal i  z Terchovského Jánošika podpolianská Detvianská postava. A časem se tato zkombinovaná postava dostáva do Českých zemí podobně jako předtím se Božena Němcová snažila Sladkovičova Detvana rozšířit v Čechách, tak se v roce 1910  dostáva postava Jánošíka do  inscenace Jiřího Mahena a dále v roce 1921 do zpracování Jánošíka do němého filmu. Začátkem třicátých let  Karel Plicka začal pracovat na scénáři ozvučeného filmu Jánošíka. Později v roce 1935 byl však touto práci pověřen Martin Frič kde mu byl K. Plicka uměleckým poradcem a nový scénář vypracovali s M. Fričem  K. Hašler a  J. Mahen  s Paľo Bielikom v hlavní roli. V tomto filmu se výslovně o Podpoľaní nemluví  avšak kdo si pozorněji povšimnul krojů účinkujících, tak mu nemohl uniknout aspoň jeden kroj z Podpoľaní s typickou krátkou košili a kožíškem. A když jí poněkud oprostíme od nánosu pověsti, zůstanou nám tyto reálné údaje.  Historikové odstranili mnohé bájoslovne pověsti a superlativy podobné tomu zázračnému opasku a uveďme aspoň některé údaje: Pocházel ze čtyř sourozenců /tří chlapci a jedna sestra/, nestudoval teologií jak se také tvrdilo ale sloužil nějaký čas v královském vojsku odkud na žádost svého otce někdy v roce 1710 odešel. Po návratu z vojenské služby se setkává s některými zbojníky a v roce 1711 složil zbojnickou přísahu. Před svým dopadením se zdržoval v gemerské oblasti v Kokave a Klenovci, ale souzen byl v Liptovském Mikuláši, kde prokurátor hned žádal trest smrti. Historikové také neříkají nic o pověšení na hák za žebro ale mluví o různém mučení včetně tanažení na skřipec kde se mu postupně trhali šlachy a svaly. Zbojník a pastýř ovcí, dvě postavy tak vzdálené prostorově jedná, jedná zbojnícká a historická štvana jako psanec, která vzala spravedlnost do svých rukou, která bohatým brala a dávala chudým. A ta druhá Podpolianská symbolická jednou nohou mohla vystupovat jako pastýř ovci, avšak náturou smělosti tak blízka nátuře zbojníka.  Ale nejen tady vidíme kombinaci Jánošíka jako detvana např. na Jurkovičově chatě na valašských Poustevnách mužeme vidět spolu s Jánošíkem i zbojníka z moravskoslezského prostředí Ondráše. Stalo se to i  zásluhou Boženy Němcové která si Slovensko velice oblíbila, že se Miloš Jiránek ale i další čeští umělci nacházeli cesty na Slovensko a na Detvu zvláště. Že Detva a Detvane byli známým pojmem v Českém kulturním prostředí  jsem se m.j. přesvědčil i nedávno když jsem listoval útlou brožurou pod názvem „Z deníků Antonína Strnadla“, kde jsou shromážděny kresby tohoto Valašského malíře a kde je jeho paměť pro detail přirovnávána k paměti Mikoláše Alše: „Jak tu nevzpomenout, co Miloš Jiránek tak pěkně řekl o Mikoláši Alšovi, že nezapomněl ani na jeden gombík, ani způsob, kterým si Detvanci zaplétají svoje řemínky.“/str. 12/

  Božena Nemcová měla k Slovensku neobyčejně vřelý vztah, co dokazuje její Bohatá korespondence se Slovenskou obrozeneckou inteligenci jako byl S. Chalupka, G.K. Zechenter, A.Sladkovič atd. A sama si postěžovala na nepochopení v Čechách když říká: „Také mně již řečeno bylo od některých starých neurvalců, že si všímám více Slováků než Čechů, - já si ale  myslím: „Vždyť jsme haluze jednoho kmene, kvíti jedné louky!“ … Božena Němcová   vysoce hodnoti nejen charakter a povahu Podpoľančanů, ale i jejich tělesný vzhled. „Nejkrásnější ráz mužů jsou Detvane, Očované a Hrochotští. Krásnějších vzorů pro rekovské postavy by malíř nikde nenašel. Těla mají jako z ocele, obličeje výrazuplné, snědé a zpod hustých obrví, z černých očí září smělost a odvaha. …“ Podobně si všímá i vzhled  žen z pohronské doliny: „…v pohronském údolí dolů k Zvolenu viděti velmi krásné ženské, zvláště děvčata, když jich jde v neděli čata vycifrovaných…v zelených sukních, černých čižmách, bílých fěrtuškách, červených šněrovačkách modře lemovaných, majíce u košil široké bíle rukávy červeně vyšité,…“ /Božena Němcová STUDIE NÁRODOPISNÉ  str.581-582/

  Ona salašnická tematika je zastoupena i v jiné Sladkovičově  básní-v  Maríně, kde se v 165 odstavcí říka:

 „Kde ma to vedeš, kde, druh mój milý? Veď nám zem z oči zmizela! Tam, keď cit pekné hviezdy vábili, nad hlavu vždy som pozrela: Teraz sa všade vókol nás trasú, Jak sa pod Sitnom jahnence pasú vókol bystrého pastiera.- Vidíš tých svetov nebeských zvazky? Ako milostne tie zlaté vlásky jedna na druhú prestiera!“ 

 Když jsem uvedl, že na Slovensko a na Detvu přicházeli mnozí čeští malíři kteří se vedle těch slovenských malířů věnovali i té salašnické tématice, např. na Slovensku Martin Benka nebo na Moravě Jožka Uprka je zapotřebí, uvést i ty lidové malíře, kteří se s oblibou orientovali právě na salašnickou tématiku. Z těch se stali známými lidový malíři z okolí bánských měst Bánské Štiavnice, Štiavnické Bane. Zbírku těchto maľovaných salašů vydala v roce 1982 ve vydavatelství Tatran Ester Plícková.

 Mezi nimi vynikal Jozef Daubner který o tvořivosti své a svých kolegů řekl toto: „Bolo nás viac, takých babrošov. Len aby bolo na liter špiritusu na pálenku, tak od všesvetých sme začali robit, aby do Vianoc bolo hotové. Ach, v lete nie, to i keby najkrajšia žena při mne sedela, salaš by som neurobiu.“  a jak uvádí autorka této publikace: „Jozef Daubner patril k najchýrečnejším majstrom v širokom-ďalekom okolí /1899-1970, Štiavnické Bane/. Mal neobyčajnú výtvarnú představivost a vynaliezavost, zmysel pre mnohofigurálne riešenie salašov a odvážne farebné cítenie prejavujúce sa uplatňovaním žiarivých plóch čistých, nelomených tónov v kontrastnom koloristickom pósobení. Jeho jadrné názory na vlastnú tvorbu i život dotvárajú charakteristický profil osobnosti ľudového umelca. Bol neobyčejně tvorivý, namaľoval vyše šesťdesiat salašov a len očný neduh vo vyššom veku veku mu zabránil v maľovaní: „Už teraz nemaľujem, už som staruo mydlo. Potrebujem okuliare, aby som aj svoju ženu poznau. Po hmate to nejde, lebo skoro každá žena je mekka…“  

  J.Daubner dále říká: „Ovečky a pastieri, košiar, gajdoš nesmeu chybuvat. Valach, čo ovce dojiu, a hory a pastva a studienke tam bezodklkadne museli byt.“

 

 

 

  Zatímco v Detvanovi je ústřední postavou sám pastýř ovcí tak v Maríně se vyskytuje sice okrajově….  Tak si kolikrát kladu otázku: jak je to možné že  se v těchto končinách tak rozšířila tradice westernového kovboje? I když to nikomu nechcí brát, ale jen se tak ptám jak pak je táto tradice spojena s těmito Středoevropskými regionmi?

 Tato tradice se z Ameriky dostala do světa a teda i k nám jen díky Hollyvodu  

Tak si kladu někdy otázky, zda se může vyrovnat s Pastýřem ovci o kterém jak bude poukázáno v biblické části, tato tradice Pastýřů ovcí nemá jen stoletou tradicí ale tolik tisíce letou, kolik se odhaduje nejstarším civilizacím jakou jsou staří Sumerové a další. 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA