Jdi na obsah Jdi na menu
 


Když jsem v úvodu poukázal na globalizaci a její zhoubný vliv na lidovou kulturu, bude dobře poukázat na to jak už v meziválečném období za první republiky se tento globalizačný vliv začal projevovat. Začíná docházet ke změnám v mnohá oblastech života lidí a to hlavně na venkově, se vytrácí tradiční způsob života. A právě tomu lze přičíst vznik tolika národopisných kroužků, jako reakci na tento vývoj. A zatímco se n venkově folklór začal vytrácet, tak na straně druhé se stěhoval do měst na jeho jeviště i když ještě ne na také úrovni jako jsme to mohli sledovat po druhé svět. válce což mu rozhodně ubralo na kráse a přirozenosti. A na tento vývoj pan profesor Ulehla reagoval slovy: „Sedlák  přestal svým uměním život krášlit, užívat jej bohatěji, začal se jim jen příležitostně chlubit.“ Proto to obrovské úsilí, které Vl. Ulehla v těch létech začal vynakládat jako bylo např. pozvání těch 25 spolupracovníků do Velké n. Veličkou, kteří  měli zaznamenávat a zmapovat vesnický život a jeho lidí, a to každý z jiného uhlu pohledu. Pak to byl jeho velký čin, natočení filmu „MIZEJÍCI  SVĚT“ a pak ty těžkosti s jakými se při jeho výrobě potýkal ať už to bylo nepochopení či neochota- byl to na tehdejší dobu obrovský čin. Po rozbiti Československa nastala složitá situace i pro lidovou kulturu. Na jedné straně museli být organizátoři jakýchkoli folklorních akcí hlavně v protektorátu opatrní, aby to neprovokovalo okupační úřady, a na druhé straně byla lidová kultura na venkově ještě nějaká oáza, kam se ještě mohli lidé uchýlit. Zato po válce v r. 1945 se v nebývalé míře rozvinula vlna nadšení pro lidovou tvorbu a lidová kultura se stává jednou z hlavních naplní osvětových pracovníků. Dalo by se říct, že to pokračovalo i po roce 1948 jenomže tam byl velký nátlak ze strany nového režimu, aby lidové písně i ostatní součásti lidové kultury dostali politické a budovatelské zabarvení, a vlastně se jí začalo říkat lidová tvořivost. Stačí se jen podívat do některých zpěvníků lidových písni vydaných v padesátých letech, z jakou necitlivosti se tam ať už autoři nebo vydavatelé

vyjadřuji ke skladbě lidových písni z minulých dob. V tomto období zesílil tlak na to, aby se lidové písně upravovali a nevydávali se v původním podáni. I když tyto spory se objevovali již v předválečném období, ale tehdy se tyto rozporné náhledy odehrávali mezi hudebníky-folkloristy. Teď se začalo argumentovat, že původní písně opěvují kulaky a vykořisťovatelé. Na toto období je dosti těžké zaujímat nějaké jednoznačné stanovisko abych se nedotkl některého náhledu na danou problematiku. Jedna se o to, že zvláště ta část národa, která byla za minulého režimu perzekuována poukazuje na folkloristy že sloužily režimu když účinkovali při spartakiádách, 1 květnech a podobných událostech. Na druhé straně se zase poukazuje zvláště na těch z disentu, kteří odešli do emigrace že si tam užívali zatímco oni tady museli trpět. Já si o tom myslím, že svou pozitivní úlohu sehrály obě strany. A že pokud bylo folklóru v té době hodně, pak to bylo jeho zneužívání a teda jednotlivý zpěváci a muzikanti za to nemohou. Tak si jen představme, že by se třeba Dušan a Luboš Holý, Milan Krížo, Štefan Nosáľ přestali věnovat zpěvu a věnovali by se jen své pedagogické a vědecké práci, že by se Jožka Severín věnoval jen svému vinohradu. V takovém případě by byla naše lidová kultura jen popelkou a bylá by tak nesmírně ochuzena a napadá mne přirovnání – klaviatura kde by chyběly některé nejvíce frekventované klávesy nebo budova které by chyběly důležité nosné prvky. Na straně druhé důležitou roli sehráli i ti, co byly v emigraci už jen proto, že kolik literatury by zůstalo někde zapomenuto v zásuvkách a neměla by šanci že se objeví na knižních pultech. Např. Kdyby J. Škvorecký , Kundera ale i Forman zůstali doma o co by bylá ochuzená naše kultura. Je třeba uvést, že Škvoreckého nakladatelství v Kanadském Torontu vydávalo nejen literaturu exilových spisovatelů ale také samizdatovou literaturu zakázaných autorů domácích. Často jsem slýchával v zaměstnání rčení, že „každý je nahraditelný“; z čím jsem hluboce nesouhlasil dokonce ani tehdy když se jednalo o běžného člověka  u nějakého stroje. I u toho stroje je velký rozdíl podle toho, jaký ten člověk má vztah nejen k tomu strojí ale i k výrobku který na něm vyrobí. Oč více to platí o  takových zpěvácích které jsem uvedl výše. A i když se v některých regionech hodně daří mládež podchytit pro folklór, a z mnohých možná vyrostou vynikající zpěváci a muzikanti přesto si troufám tvrdit, že to, co jsme tu měli po II svět. válce ve folklórní oblasti se už tu nebude opakovat. Kéž bych se v této věci mýlil! A nerad se k tomu přiznávám, že chodím v poslední době na folklórní festivaly jen zavzpomínat a někdy i vyplakat při představě, že je to už jen hrstka v pokročilém věku, co z té generace, která se nám tak vryla do srdce a která se tak významnou měrou zasloužila v povalečné době o takovou krásu a úroveň lidové písně. Proto se mi ono rčení tak protiví vždyť už jen ta skutečnost, že každý člověk má jiné otisky prstů jinou DNA informací ukazuje na to, že je každý jedinečnou neopakovatelnou osobnosti. A co teprve potom když je taková osobnost obdařena takovým darem, jak jsme to mohli v té době pozorovat. To není jen dobrý hlas a umění sním zacházet ale že je to kouzlo osobnosti a třeba u některých to ani není možno běžnými hudebními pojmy vyjádřit. Tak třeba taková Božena Šebetovská a její zpěv je tak podmanivý že v člověku vyvolá neopakovatelný pocit a zážitek. V její táhlých písních se mi před očima rozvinou  nejen roviny a krásy Podlužáckého kraje ale člověka napadnou i ta Kollárova poetická slova: „… jako by její přítomnost všem stromům a křovinám živé jazyky propůjčila…“ anebo jako  když na nás dýchají živé obrazy Jožky Úprky ale to není všecko co v člověku její  zpěv vyvolá to by snad dovedl popsat jen takový básník jako byl Kollár kterého jsem citoval v souvislosti se Slovenskou lidovou písni.  No cením si těch, co toto období dokázali „přežit“, a při tom zůstali sami sebou. A tu se už dostáváme do období, kdy se začalo s folklorními festivaly, jaké si do té doby nikdo neuměl představit a to na místech, kde se před tím v takovém rozsahu nic nekonalo i když se už v okolí konaly roky valašské či slovácké. A ač se někteří bráni myšlence, že největší úlohu při vzniku Strážnického folklórního festivalu sehrál Vladimír Ulehla a je pochopitelné, že to vyžadovalo  mnoha nadšených hudebníků, tanečníků, zpěváků ze Strážnice a okolí a právě ti přišli jak sám vzpomíná za ním, aby dal těmto slavnostem obsahovou formu nebo motto. Nechme promluvit jeho samotného: “Když na mne brzo na podzim 1945 přišli Strážničané, řekli, že by v létě 1946 uspořádali rádi na strážnickém zámku, který se stal majetkem obce, celostátní národopisné slavnosti, a žádali mne, abych poradil, jakou vnitřní náplň jim dat. Hle, jaké netušená příležitost obnovit v nové demokratické formě starý zvyk pěveckých  a hudeckých závodů

na strážnickém zámku, vráceném do rukou lidu. Chopil jsem se ji a navrh za jeden z hlavních bodů programu závod hudců, závod zpěváků a závod verbířů.“ Pan profesor strážničanům nejen že vyšel vstříc, ale jak ukazuje i fotografie z onoho roku 1946, je tam vidět jak pan profesor jde v čele průvodu s hudci strážnickou ulici. O tom všem podávali svědectví nejen pamětníci, ale také jeho kniha „ŽIVÁ PÍSEŇ“, kniha pro mne tak poutavá, že kolikrát jí vezmu do rukou nemůžu jí odložit. V ni je veškera problematika tykající se folklóru a vůbec lidové kultury podávána tak strhujícím způsobem, že je hned poznat, že je jejím autorem přírodovědec. A právě jako biolog přirovnává lidovou píseň k živému organismu i ze všemi zákonitostmi, s kterými se živý organizmus v přírodě setkává. Pan profesor to popisuje takto: „Bylo již dříve zvykem připodobňovat lidské výtvory   k živým organismům, ale ovšem jen obrazně. Říkalo se, že jedno dílo přežije umělce, druhé že nemá v sobě života, že něčí víra je živá atd. Zde však nyní jde o mnohem víc.  Tak jako skutečný živočich nebo rostlina, tak se mi i píseň jevila vhodná, aby  se studovala těmi metodami jako skutečné živé bytosti a tedy z východiska i hlediska ne literárně uměleckého jako dosud, nýbrž z přírodovědeckého… Nejsem sám, kdo si tak počíná s kulturními výtvory. Vyvíjí se celé odvětví mezi biologií a psychologií, které chce lidské duševní výtvory studovat metodami přírodovědeckými. Nezačali  ostatně s tou novotou biologové, nýbrž psychologové a umělci. Mezi našimi to byl všestranný Ludvík Kuba, jenž vycítil, že lidová píseň je něco doopravdy živého, že je to skutečný organismus právě tak jako živočich nebo rostlina: „Pozorujíce píseň ve stavu původním, ponenáhlu poznáváme a přesvědčujeme se, že píseň jest organismus, nesoucí všechny znaky živých bytostí: má své já, svůj vznik a zánik, dobu svého rozvoje, vyplněnou stálým vlněním a pohybem, přijímá potravu v podobě jiných útvarů kulturních  a zase jí vydává… jako živočichové a byliny sama sebe se množí, má předky i potomstvo s různými stupni příbuzenstva… Píseň je tedy bytostí živoucí.“/ Ludvík Kuba: Píseň národní, Praha 1923 str. 9 a 42, /  To jsem si uvědomil když jsme si vyprávěli zážitky z folklórního festivalu z Detvy s jedním profesionálním muzikantem, který se ale také zabývá folklórem. V přítomnosti byl leště jiný hudebník – klavírista, a ten málem protestoval, když jsem mluvil o určité písni a říkal jsem, že jí každý primáš jinak zahraje.  A ten se podivil a říkal: „Jak může každý jinak hrát musí jí všichni zahrát tak, jak je zapsaná?“ Na takové námitky vystižně odpovídá Janáček slovy:  „…vypadá jako ztuhlá teprve když je notována, když je chycena.“ A skutečně když je „chycena“, už se nemůže rozvíjet ani jí nemůže ovlivňovat jiné prostředí, když je přesazena.  Když se např. profesor Ulehla  zamýšlí nad tím, jak by se chránila nějaká rostlina, kdyby bylá tak ohrožená jako ta lidová píseň. „…Kdyby byla píseň považována už delší dobu za opravdový organizmus a kdyby se jí byli už delší dobu obírali přírodovědci, věděl bych, co by se asi stalo, kdyby se octla dočasné životní tísni: ujala by se jí ta disciplina přírodovědecká, které se říká ochrana přírodních památek. Odborníci by se  poradili,…prosazovali, aby se píseň chránila a hájila, a hlavně, aby se odstranili přírodní škůdci, pokud se nevzpamatuje píseň na tolik, aby si pomáhala sama v dalším zápolení životním.“

  Když jsem začátkem šedesátých let začal dojíždět do Strážnice za folklórem, moc jsem toho nevěděl po jakém městě to chodím byť jsem věděl, že je to „ sluncem zality a vinohradem posázený kraj“ jak se to zpívá v té známe lidové písni. No že ale toto město prošlo tak bouřlivou historií jsem se dověděl až později z vyprávění a také ze vzpomenuté knihy. Že tu chodil do školy J.A. Komenský, že tu měli tak významné místo češti bratři,/jednota bratrská/ že tu chodil do primy T. Masaryk, nebo že tu učili m.j. J. Ev.. Purkyně, ale ve folklóru tak známe a velké osobnosti jako František Bartoš a Hynek Bím. Je zajímavé sledovat to, jak sem jezdíval pan profesor Ulehla za lidovou písni a to za staříkem který mu někdy na jednu notu zazpíval i několik písni…“šag ona se dá každá pěsnička zazpívat aji inú notu.“ Působí to až tragikomicky na jedné straně ta tíseň nejen ta válečná atmosféra, ale také to, že staříkovi Machálkovi bylo už 93 let a byl posledním z té generace zpěváků kteří si pamatovali mnoho písni, které už nové generaci moc neříkali a byl nejvyšší čas je zdokumentovat. Ty zážitky pana profesora Ulehly se staříkem Machálkem mi připomínají zážitek jiných sběratelů lidových písni tentokrát z Valašska, jak o ních popisuje ve své knize „Je to chůze po kotárech“, známi spisovatel Oldřich ŠULEŘ: „…proto jsme se doptali nejdříve na staříčka Zadkovského. Vlastně se nejmenoval Zadkovský, nýbrži Mikulenka, jenže bydlel „v zadkách za dědinů“ a tak mu nikdo jinak neřekl něž Zadkovský…Ale brzy jsme poznali, že s ním nebude snadná domluva¨: byl totiž nahluchlý. „Vítajte, tož vítajte, co mi nesete?...Čeho?...Čeho? Naštěstí přišla mladá hospodyně a pomohla nám domluvit se s ním . Jak mile staříček pochopil, co po něm chceme, ožil. ,“Hanče“, volal na hospodyní, „vem žbanek, a dojdi do hospody pro pivo. Velice mě suš krku a to sa nedá zpívat,“ vysvětloval nám. Hanča dávno pivo přinesla, střeček stačil upít dobře půl džbánku, ale do zpěvu se neměl… „Tož písničky chcete slyšet?“ ozval se konečně. „A staré?“ No pravdaže staré, jaké jiné, pravdaže! „Ale vám povím, došli ste na správnú adresu. Já moc pamatuju. Co já vám zazpívám, to ste ešče neslyšeli ani neuslyšite!“ No a jaký byl výsledek? Podobně jako stařeček Machálek zpíval jak také říkal “všecký na všecky noty“, nebo že leckterou ze Slovácka zazpíval na notu „zaspala nevěsta“, tak podobně staříček „Zadkovský“ vyvolal v těchto lovcích starých zapomenutých písniček velké očekávání, z kterého velmi brzy vystřízlivěli když jim zpustil : „Stááávjelííí téésařííí…“ „To je, co? Sem vám pravíl!“ A kdo ví kolik podobných zážitků prožili ty sběratelé lidových písni od toho18 ale hlavně v tom 19 století ? A byl to profesor Ulehla který při svých cestách do Strážnice objevil lidovou zpěvačku Maryšku Procházkovou která ještě dlouho svým uměním rozveselovala strážnické prostředí. A ještě ve věku 90 let zpívala s legendární muzikou Slávka Volavého. Neobyčejně na mne zapůsobila debata pana profesora V. Ulehly při zpáteční cestě ze Strážnice se společníky, které si tam pozval. Snad se nedá lépe vyjádřit argument na námitky, které mu tyto společníci kladli než toto vyvrcholení svých argumentů jeho společníkům – profesionálním hudebníkům,  a to  jsou jako dva světy – hudba lidová a hudba uměla která se dosti nerada ohlíží ke kořenům.

 

 „ …Totéž vycítil v jiných okolnostech geniální Smetana, a proto se ani nesnažil, aby přefotografoval. Načerpal jen z českého písňového pramene tolik inspirace, že to stačilo k nové skutečnosti jeho díla. Prameni se poklonil, předpokládaje, že si ho posluchači budou trvale vážit. V tom se zmýlil. Posluchači obdivují Smetanu, ale na pramen zapomněli…Stala se chyba: nikdo si nevzal na starost chránit pramen, když se dala stráň do pohybu. V takové chvíli si žádný pramen sám nepomůže…“

 

 Když pan profesor uvádí Smetanu jako příklad velkého klasika, který pro svou tvorbu čerpal z lidových pramenů, pak to o Janáčkovi  platí ještě více. Leoš Janáček, jak známo se mezi lidovými písněmi pohyboval daleko více když stal v čele sdružení pro lidovou hudbu na Moravě a Slezsku jak bude ještě uvedeno. Bude na místě citovat slova, které měl vyslovit Emanuel Kuksa: „My už v té lidové písni nemáme co hledat, Janáček nám to všecko vykradl.“  Strážnický folklórní festival u jehož kolébky stal nejen Vladimír Ulehla ale také mnozí organizátoři a účinkující hudci, zpěváci, tanečníci, prošel ve svém vývoji mnoha proměnami. Nejen že se rozrostl do rozměrů, o jakých tehdy ti lidé neměli ani tušení, že přerostl nejen regionální ale i státní hranice a stal se festivalem mezinárodním uznávaným i OSN pro kulturu, vědu a vzdělání  -  UNESCO  jak o tom svědčí 51 ročník, který se konal v roce 1996 pod záštitou této významné světové instituce. A tehdejší generální ředitel UNESCO Frederik Mayor o tomto festivalu prohlásil: „Tento velký festival je velmi dobře zapsán v programech UNESCO v oboru nehmotného kulturního dědictví a umělecké tvorby, neboť přispívá k rozvojí spolupráce a mezikulturního dialogu  mezi zeměmi a lidmi. Festival věnovaný 50 výročí založení UNESCO bude příkladem v plnění závazků UNESCO a členských zemí pečovat o tradiční lidovou kulturu. Také  pro tyto hodnoty souhlasím s radostí se záštitou UNESCO nad touto kulturní manifestací.“ Tento festival ale procházel jak jsem už uvedl, složitým společenským obdobím, a za neustálých názorových střetů na lidovou píseň a folklór vůbec.  Podobně jsou i různé pohledy na počet a skladbu návštěvníků tohoto festivalu. A myslím, že střízlivý pohled na tyto mé otázky vyjádřila paní Horehleďová v písemné odpovědi v roce 1998 když  mi  na můj dopis m.j. odepsala:

 

 „Festivalový areál byl v těch letech plný nejen diváků, ale také návštěvníků, kteří se jeli pobavit při víně v zámeckém parku a bylo jim mnohdy jedno, co se děje na amfiteátrech.

Naši současní návštěvníci jsou většinou opravdoví nadšenci a obdivovatelé lidové kultury. V parku už nevidíte tolik „společensky unavených“ jak tomu bylo dřív, zato amfiteátry máme plné /až přeplněné/ diváky, kteří nadšeně a nahlas projevují svoji spokojenost s předváděnými pořady…“

 To je sympatické a nadějné konstatovaní a skoro by se zdalo, že se naplňuje ta naděje, v kterou profesor Ulehla doufal „…Že k tomu dojde, věřím, jako biolog věřím,…Věřím, že až se dosyta napijeme vína dálek, nabažíme se dosyta cizích vzorů, pohráme si dosyta se všemi směry a hesly, pak že – lhostejno před tváří věčnosti, či v pokolení třetím, čtvrtém, i pozdějším – zase se v nás ve všech uplatní vlastní zakotvení, uvědomíme si kořeny, kterými jsme s tímto svým životním okolím spjati tisíciletím. A pak, nikým nezvána, vrátí se též píseň. Jen aby se dožila té chvíle!“

 

   Je to hezky vyjádřeno, a jak se říká: naděje umírá poslední.

  A jak tedy vypadá situace po 60 létech? Budu dále citovat z dopisu paní Ludmily Horehleďové:

 

 „ Podle sociologického průzkumu, který u nás v loňském roce prováděli studenti filozofické fakulty z Brna, jsme zjistili, že na rozdíl od let sedmdesátých, kdy byl sociologický výzkum prováděn několik let po sobě, je složení našich návštěvníků pro nás lichotivější – zúčastňuje se více mladých lidí ve věku mezi 17 – 26 lety /takže není pravdou, že folklór je záležitosti starých lidí/, převažuje složení diváků s minimálně středoškolským vzděláním a diváků, kteří si specielně vybírají určitý druh pořadů…“

 Toto vše ukazuje, že to není problém ani ne tak v lidech ba ani v mladých lidech, ale že je to problém s už zmíněnou   globalizací. A že globalizace, u jejíž kormidel stojí ekonomové anebo lidé myslící jen ekonomický, je dnes hnána už takovou rychlostí a takovým směrem, že to už nelze zastavit, že je to rozjetý rychlík z kterého je jen těžko vyskočit. Jen si představme, že by se lidé chtěli vrátit na své polička, aby je orali volkama, aby ručně sekali své louky či obilí, aby toto obilí vázali do snopů a pak skládali do kozlíků , a potom to cepama mlátili? Aby ručně převraceli seno při sušeni, aby seli len, a pak z něho dlouhým procesem dělali koudel, aby z koudele na kolovrátku dělali nitě, a z niti aby tkali plátno. Aby u každé chalupy chovali husy, aby z nich škubali peří, aby ho pak v zimních večerech drali do peřin. Aby na místech, kde se pásly stáda ovcí, a které jsou dnes v lepším případě zalesněné a v tom horším zaplevelené nelétavými křovinami, aby se opět pásla taková stáda ovcí. Aby se na venkov vrátila tradiční řemesla – mám ještě ve výčtu pokračovat? Vyjmenoval jsem to proto, abych ukázal, že lidová píseň už v pravém smyslu slova živá být nemůže. Že bylá odplavená ta živna a bohatá, úrodná půda, na které tyto písně vyklíčily, na které rostly a dále se rozvíjely. A že pokud je ještě dnes slyšíme na folklorních festivalech nebo občas v médiích, tak je to většinou zásluhou těch obětavých sběratelů výjimečně v některých slovenských místech si to kapely po generacích dědí. A nebýt těch obětavých sběratelů kteříže pro budoucí pokolení zapsali a pořídili záznamu na gramodesky či jinou technikou dopadlo by to jako s tou pošetilou hospodyni, která začala v zimě lomit rukama při pohledu do prázdné spíže když si v létě neudělala zásoby z toho, co se jí urodilo na zahradě či na poli. A ty bohaté sbírky co nashromáždili ti sběratelé jako třeba Hynek Bím, kterých nasbíral kolem 4000 jsou skutečně jako chutné vyzrálé plody uložené ve spíži, aby si na nich mohlo pochutnávat budoucí pokolení v „dlouhých zimních měsících“. Dnes můžeme říct, že ty písně /ty šťastnější/ jsou nejen zapsané ale, že jsou mnohé i ve vší kráse nahrané těmi nejlepšími kapelami či orchestry. Jak prozradil Jindřich Hovorka, že BROLN má ve svém archívu uloženo přes 4500 nahrávek lidových písni.  A  kdybychom aspoň hypoteticky připustili, že by se ta úrodná půda ještě vrátila, tak by se dalo říct, že jako mnohé plody jako např. zrní či luštěniny mohou znovu vyklíčit i po dlouhých létech a přinášet lidem užitek tak by se mohly i tyto lidové písně dále rozvíjet. Kromě těchto sbírek je o lidové písně postaráno ve folklórních souborech co sice není jejích přirozené prostředí ale je to jako z kapradím přesazeným z lesa na skalku do městské zahrady kde se nemůže ponechat aby se volně rozvíjelo, ale se mu musí věnovat zvláštní peče jinak by uschlo nebo by bylo přehlušeno jinou okolní vegetací. Když globalizaci nelze zastavit stejně jako vývoj s kterým jdou tyto dvě veličiny světem, se budeme my kteří s tím soucítíme ve vzpomínkách dívat ne na  „Mizející svět“ ale na „Odešly svět“. A tu mi přicházejí na mysl takové myšlenky, nad jakými si povzdechl Vladimír Ulehla: “…Vidím amerického skladatele Henry Cowella , přilákaného tou ukázkou k nám přes moře, jak sedí ve Velké nad Veličkou nad kusem notového papíru a bez dechu hltá a zapisuje hru velických hudců. Konečně promluví otázkou: Která vaše konzervatoř studuje soustavně ten nový hudební základ? Která tu má svou letní školu? Je to otázka na niž není odpovědi.

 A vidím osudy zářivých knih Jurkovičových, Václavíkových a jiných o pokladě naší lidové kultury. Noví a noví návštěvníci ze zámoří odvážejí si je jako drahocenný poklad do vlasti. A doma zápasí autoři s trudným deficitem nakladatelského podnikáni.“

 

 Při čtení těchto slov se mi vybavuje příhoda ze strážnického zámku myslím, že to bylo v roce 2000. Při odchodu z tamějšího festivalu jsem se zastavil v levém křidle zámku, kde se v přízemních místnostech prodávají mimo hudebních nahrávek i jíněné suvenýry.  Přede mnou stála menší fronta asi pěti lidí z nichž dvě byly Japonky. I když vím, že Japonci hodně přijímají naší kulturu téměř všech žánrů, přece jsem se podivoval nad tím, jaké objemná nákupy tyto japonské ženy tady pořídily. Zatímco naší návštěvníci si obvykle koupí jen tolik, co by se vešlo do dámské kabelky, tak ty Japonky odcházely s plnými náručími až jim to padalo, tak že jim to ostatní sbírali ze země. Nejvíce tam byli zastoupeny mimo hudebních nahrávek obrázkové kalendáře s obrazkami krojů, výšivek, či malované keramiky. Pozastavují se nad tím proto, že nám je Japonsko přece jen  kulturně více vzdálené než ta Amerika z které pocházel vzpomenutý Henry Cowell.  A když jsem vzpomenul Japonsko, chtěl bych se o něm ještě jednou zmínit a to v jiné souvislosti, která však má s lidovou písni mnoho společného. Jak to dosvědčují i mnohé osobnosti, co se na sběru lidových písni podíleli, např.. v Bartošově sbírce lidových písni je uvedeno:

 

 „…Bude tu patrno, že kaziti  řeč znamená kaziti i píseň národa. Důležitost písně i pro čistotu a zachovalost mluvy jest samozřejmá.“

 

 V určitém smyslu se podobně se vyjádřil i Karel Plícka když m.j. řekl, že lidová píseň je v hudebním ohledu  „náš mateřinský jazyk…“ a že se zvláště v krizových situacích se k němu vrací… Ten, kdo pozorněji sleduje vývoj a jeho dopad na lidovou píseň jako i na kulturu obecně, a teda i na jazyk daného národa, brzo zjisti, že je ten jazyk ohrožen ještě více, než ta lidová píseň, která ač v „zakonzervované“ formě je uchovávána a aspoň občas je vytažena na světlo lidem ať už je to při folklórních festivalech či jiných slavnostech. A kdo sleduje příliv cizích slov do národního jazyka, jistě mu neunikne ta okolnost, že za posledních nějakých 15 let kolik nových slov se dostalo do každodenní mluvy. A to nezmiňují co se toho vyskytuje v odborné zvláště technické jako např. počítačové literatury. Tam by bylo možné sestavit celé věty ze slov, které v těchto končinách většina lidí před 15-20 léty nikdy neslyšela. To není jen mé laické pozorování, ale říkají to i jazykovědci, kteří sledují dopady globalizace na jednotlivé jazyky. Když jsem zmínil to Japonsko které je pokládáno za světovou velmoc v oblasti nových technologií, pak je to názorný příklad takového vývoje. Když si již dnes starší Japonci stěžují, že se už jen s obtížemi dorozumívají v jejich mateřském jazyce, pak vznikají oprávněné otázky, co to udělá s jazykama těch malých národů jako je Česko nebo Slovensko? A již jsem slyšel prognózy, že za nějakých 50 let tyto jazyky zaniknou.

  Proti tomu může mít někdo námitky, že to vydrželo staletí, a teď by to mělo za tak krátkou dobu zaniknout? Ono je to tím, že se tempo vývoje a tedy i tempo globalizace značně zrychluje. To je možno vidět ve všech oblastech života např. bydleni, oblékání. Tak třeba život krojů přestál daleko dříve fungovat, něž lidové písně protože tu hraji svou úlohu ještě další činitelé, ale o tom později. Příklady toho, jak zanikají jazyky malých národů či kmenů je ve světě několik. Třeba na tichomořských ostrovech většina tamějších obyvatel nejenže už mateřským jazykem nemluví, ale ho už ani nezná. Ostatně takového vývoje se obávali lidé jako Jan Kollár již v devatenáctém století. Kollár sice očekával poněkud jiný vývoj, než na jaký se díváme dnes. On předpokládal, jako zastánce panslavizmu, že se tyto malé jazyky rozplynou uprostřed všeslovanského světa, který se spojí v jeden společný státní a jazykový útvar. I když je dneska po zkušenostech z 20 století  tato myšlenka zavržena, ale ona se vlastně neujala ani v tom 19 století už tehdy byly mnohé osobnosti jako K. H. Borovsky k této myšlence skepticky. Později se touto myšlenkou zabýval profesor Masaryk, který se po několika pobytech v Rusku od této myšlénky postupně odvracel. Z některých hledisek hlavně z té jazykové příbuznosti by to byla ale velká výhoda. Znamenalo by to, že by se Slovan bez větších obtíži domluvil na tak obrovském území- od Karlových Varů po Vladivostok a od Bosporu po Baltské moře. A tak si někdy člověk klade otázku, zda vzhledem na globalizačný vývoj a jeho dopad na tyto malé jazyky se nebudou Slovenšti jazykovědci zabývat tou Kollárovou myšlenkou. On ale i P. J. Šafařík a další obrozenci jak známo prosazovali aby se slovenským spisovným jazykem stala čeština či jak se říkalo bibličtina. I když i čeština měla v té době své potíže, byl to však už jazyk starší už vzhledem k české státnosti staletími vybroušený. Na Slovensku se jak uvádí Kollár, mělo  rozhodnout mezi sedmými nářečími, a na prvním místě uvádí nářečí Slovensko-české: „jakožto knihovní řeč, které všichni protestanti a. v. ve chrámech, školách a jiných slavnějších příležitostech užívají s několika nepatrnými proměnami v přízvuku a výslovnosti, …“ Stojí též za povšimnuti, že s tím Štúrovým rozhodnutím nebyli všichni spokojeni nebo že po čase změnili názor na toto Štúrovo rozhodnuti. Z České strany to byli  Havlíček  a  Palacky kteří to chápali jako zradu  a rozbíjení česko-slovenské národní jednoty.  Ale i na Slovenské straně to jako zradu chápali vedle Šafaříka a Kollára také Palkovič a Záborský. Typickým příkladem může být příhoda, kterou zažil známy česky sběratel lidových písni a přítel slovenských obrozenců Ludvik Kuba. Ten byl se skupinou jiných  Čechů v polovině osmdesátých let 19 století na pozváni Slovenského ženského spolku ŽIVENA,  pod jejíž hlavičkou se odehrávali některé aktivity, které by se jinak konaly pod hlavičkou Matice Slovenské, kdyby nedošlo k její rozpuštění, do Martina tehdejšími národovci. Mělo to být jako na výroční  sjezd, s několikadenním programem. Po uplynutí těchto dni, zamýšlel Ludvik Kuba na zpáteční cestě navštívit známou osobnost nejen na Slovensku ale i na Moravské straně: „Po návratu z hor, jsem se v Martině setkal s Jiřím Polívkou, který právě studoval nářečí na Oravě. Rozlučiv se u Vajanského, kde jsem poznal Jaroslava Věšína, odjel jsem do Hlbokého k Josefu M. Hurbanovi,…“  Jeho návštěva probíhala ve velmi přátelském ovzduší, a jejích rozhovory se točily kolem všech  tehdy aktuálních otázek. Je jen pochopitelné, že přišla řeč i na ten Slovenský spisovný jazyk. Kuba pokračuje: “Hurban se mnou mluvil česky. Protože Nitru, kterou od roku 1844 vydával slovensky, začal po roce 1875 vydávat opět česky, ačkoli kdysi ve Slovenských pohľadech, hned při jejich založení roku 1846, urputně bojoval proti pražským Hlasům za samostatný slovenský jazyk, nebylo divu, že jsem se v hovoru dotkl těchto otázek. Hurbanovým vysvětlením jsem byl překvapen… „Stali jsme se oběti své šlechty,“ řekl mi bez obalu, „a můžeme být vám Čechům odstrašujícím příkladem. Mluvili do nebožtíka Štúra, že – chceme-li, aby s námi byli zajedno a nás podporovali – musíme mít jako „uhorský národ“ svoji literaturu. Oni aspoň, jakožto uherská šlechta, nebudou prý nikdy stavěti se v jednu řadu s Čechy a jejich literaturu podporovati. „Odstupte od Čechů,“ volali, „a my přistoupíme k vám!“ Štúr se dlouho rozmýšlel, která výměna by byla lepší… Jak dalece šlechta pak slib svůj, když se Štúr rozhodl, splnila víte. „Laska pańska na pstrym koniu jeździ“, praví Polák a my  jsme trpce poznali pravdivost přísloví tohoto…“/L. Kuba, život a dílo str. 113-114/ Člověku by se chtělo k tomuto Hurbanovu výroku dodat to, co poznamenal Karol A. Medvecký na adresu Dětvanů : „Ľud  náš je naivný, mekký; dieťa. Z prostried idyllného, pastierského žitia octnul sa zrazu obklopeným hlukom a vírom novovekej, nevyzretej nedokončeném, priechodnej kultury. I nie div, že nepripravený, na seba ponechaný, zlobou cudzincov zvedeny klesol…“ /Detva – str. 244/ 

  Tady je třeba podotknout, že J.M. Hurban byl spolu se Ľ.  Štúrem a M. Hodžou spolunavrhovatelem toho, aby se Slovenským spisovným jazykem stalo Středoslovenské nářečí o kterém tyto tři výrazné Slovenské osobnosti jednali ve dnech 1-16. VII. 1843 na evangelické faře v Hlbokom.Skutečnost že Hurban k tomuto názoru došel během svého života a dal tak za pravdu tomu, co Kollár říkal.   Poukazují na to ne proto, že by se mi Štúrovo rozhodnutí nezamlouvalo, naopak jako Středoslovák bych to mohl vítat. Musíme  však chápat realitu malých národů že někdy početnější národy jako třeba  Kurdové nebo Rusíni nemají ani svojí státnost. Zdá se mi, že ty Kollárovy myšlénky nabývají na aktuálnosti ještě více než v jeho době. Jak to vyplývá i z těch Hurbanových slov, že to ten Štúr neměl lehké vybrat jedno z těch sedmi nářečí, protože u každého nářečí bylo  několik podnářečí. Takže ať už by zvolil kterékoli muselo dojít ke kompromisu.  Kollár to viděl takto: „Daremný a nesnesitedlný jest každý křik těch, kteří říkají: pišme po slovenský, my nejsme Čechové! Povězte že, milí bratří, jak po slovensky? Tak jako handrbulci, či tak jako křekáči, či tak jako trpáci, či tak jako Bernolak, či tak jako nejnověji p. Čaplovič? Která stolice a které nářečičko sobě tu  přednost osobovati může? Toť by nepochybně každé z nich i chtělo i smělo, než odtud by pro vzdělanost našeho národu předce nic jiného nenásledovalo než to, co tam při stavění věže babylonské. Každý by se rozprchl na svou stranu, napomahaje toliko rozmnožení jazyku, ne rozumu. Ale dopusťme i to, že by se v Uhřích jedno slovenské nářečí mezi spisovateli stanoviti mohlo, tedy jakoby v ouzkém svém prostranství vyrostlo, tak by zase o krátky čas uvadnuti muselo: toť by byla jen mizerná zakrnělá bylinka pod velkými stromy sousedních Slovanů, které by jí svými kořeny vláhu a svými ratolestmi světlo odebíraly, tak, jako pod dubem literatury nemecké, literní chrastiny Holandů, Danů a Švedů zniku a zdařilosti nemají… Arci to je zisk pro umění a známosti lidského pokolení, když některý původní, jakkoli skrovný národ svou zvláštní řeč, vzdělanosť a literaturu má, nebo každý původní jest nová strana obličeje člověčenstva, nový ostrov na moři duchovního života, ale na jednom a témž ostrově opět ostrovy a ostrůvky dělati hračka jest dětinská, malého ducha prozrazující, jenž se ku celosti vyvýšiti  nemůže. Národ slovanský jest již krom toho tak i vnitřně i zevnitřně rozbouchaný, rozdrápany, rozervan, rozmykaný a rozmrvený, že to zrada jest tyto mrvy ještě až na prach a neviditelné atomy roztírati, naproti tomu podstatní zásluha tyto roztrhané částečky v jedno spojovati: tu nám oběť žádného nářečí nemusí býti těžká, kde se malou ztrátou velký prospěch kupiti může. Dunaj velké koráby na svém hřbetě nese, kde jeho vody v jeden proud shromážděný jsou, ale kde se na potoky děli, tam sotva pltě přejdou po písku a výmolích bředouce… Slováci k Srbům a Polákům tak stojí jako větve k společnému kořenu a pni, k Čechům ale a k Moravanům tak se mají jako ratolesti k ratolestem…“ /  Písně světské lidu Slovenského v Uhřích od P.J.Šafařika J. Kolára, předmluva str.22-25/ Jak jsem už uvedl, Kollár své obavy o osud Slovenského jazyka chápal jako osud malých jazyků uprostřed všeslovanského světa, a neuvědomoval si, jak se jeho myšlénky stanou aktuálními za nějakých 150 let i když poněkud v jiné situaci. 

 

 V podobně ale poněkud v drsnějším duchu je napsána báseň, neznámého autora kterou recenzenti díla Jánka Kráľa  připisují Kollárovi, že jí měl napsat jako podvrh:

 

 „ Dunaji a Tiso! pujčte očim wody

 Ku pláči, bych obmyl slovenské nehody,

 We které je wrhli ne žiwly, wrahowé,

 Než školy, učenci a wlastní synkové.

 Sám ty, Hospodine, s nebe wysokého

 

 Hleď na tento smutný staw lidu našeho!

 Smiluj se nad nami bídnými Slowáky,

 Hle, měli sme knihy, teď jen hakybaky.

 Měli sme řeč jednu w chrámích i we psaní,

 Nyní máme deset, každá chce být paní.

 Jeden bernolačí a druhý liptačí,

 Třetí drotaruje a čtvrtý krekačí,

 Pátý mluví z kancle jako kočišowé,

 Šestý zpíwá básně jako krkawcowé;

 Sedmý w šáryštině dáwá spis tlačený,

 Jak od Bardějova ten šenk palenčený.

 Osmý píše ryču z Wáhu a z Hrončininy,

 Sťa ten Bratislauský Orol a Nowiny.

 Dewátý, desátý žwe , co podá slina,

 A každý dí, že to prawá slowenčina…“

/Ideové východiská diela Janka Kráľa str. 202-203/

 

 

 Když si já vzpomenu na mé počátky kdy jsem se poprvé začal seznamovat s jednotlivými Slovenskými nářečími tak se mi vybaví úsměvná příhoda. Můj bratr byl na vojně s chlapci z východního Slovenska a ten je tak uměl napodobit, že když přišel na dovolenou tak na zábavě se lidé šli smíchem málem popukali když to spustil po východňársky. Když jsem já byl na vojenské službě tak jsem byl chlapci z Námestova a těm jsem nerozuměl skoro ani slovo to se dalo spíše Polákovi rozumět než tomuto gorolsému nářečí. A přestože jsem předtím v Čechách nikdy nebyl čeština mi nedělala žádné problémy.  Když jsem potom koncem padesátých letech zakotvil na Ostravsku mohl jsem tu vidět směsici lidí a teda slyšet i nářečí z celého Československa. Nejvíce tu bylo mimo domácího Ostravského nářečí slyšet východoslovenské nářečí a to nejen ty hlavní ze Šariše či  Zemplína, ale i kombinace těch několika podnářečí. A pokaždé když jsem se tedy vracel z návštěvy mého rodiště, a ve Vrútkách jsem obvykle přesedal na rychlík od Košic, ještě když tento rychlík vjížděl do stanice, bylo slyšet z dálky štěbetání  této směsice východoslovenských nářečí a podnářečí. Dneska i když došlo k tomu rozdělení státu, lidé z východu stále ještě hodně cestují směrem do Čech, ale tyto nářečí už téměř není slyšet než víceméně spisovnou Slovenčinu a to o něčím  svědčí. Jednak to ukazuje na to, že vlivem globalizace a většího cestovního ruchu  a jak se starší generace nahrazuje generací mladši,  malé jazyky či nářečí zanikají… A podobně už není u mladší generace slyšet ty středoslovenské přízvuky o kterých  píše M. J. HURBAN Sladkovičovi a žádá ho jako autora básně DETVAN vydaného v r. 1853, zda mu dovolí některé pravopisné úpravy ve smyslu spisovné Slovenčiny. „… Teda očuj. Detvan je písaný v reči najpóvodnejšej slovenskej a znie on v nej originálne…čo by ako zrušeni záväzkov vyzeralo, cítili by sa i bernolákisti pohnutými byť k lezeniu do starých nemotorností. Teda braček mój drahý, pýtam sa Ťa, či mi dovoluješ opraviť uo na ó a na é, napr. duoležitý na dóležitý, dobruo na dobré, a rozumie sa i to osudné l namiesto ou, au, eu ect., mau, vzau, dau, na mal, vzal, dal atd…“ /A. Sladkovič – život a dielo str. 95/ 

  Je tu zajímavé si povšimnout ještě jedné věci; když táto nářečí zanikají vlivem  globalizace a jiných okolnosti, nikdo proti tomu neprotestuje – což je pochopitelné. Když to ale navrhoval Kollár, aby se tak na větším území jedním jazykem psalo, co by mu dalo větši šanci přežít, tak se na  jeho adresu nakupí mnoho nesouhlasu  a  kritiky  myslím že by mu těžko někdo vyvrátil jeho logické argumenty stejně logickýma.

 Rozdělení společného státu tak pohřbilo to, po čem volali Obrozenci na obou stranách v tom 19 století.  Podotýkám ještě, že jsem člověk nepolitický a proto se vyhýbám tomu,  abych tak nezabředl do politického haštěření. A tak se nebudu pouštět do politických rozboru toho,  co vedlo k tomu rozdělení federace. Tomu, kdo se chce o této problematice dovědět více může se o tom dovědět v knize Karla Vodičky pod názvem: „Dělení Československa - Deset let poté…“ Této knihy si cením proto, že se na ní podíleli jednak lidé, „kteří byli tenkrát u toho“ jako Zdeněk Jíčínský, Jiří Dienzbier, Martin Bútora, Petr Pithart, Fedor Gál a další, zvláště si cením příspěvku slovenského historika Jánka Mlynárika, který se po roce 1990 vrátil z exilu a  kterého jsem slýchával před rokem 89 z vysílaní z Londýna či jiných rozhlasových stanic, a ještě mi uších zní jeho výrok jako poslance federálního shromáždění z doby, kdy se už vážně mluvilo o tom rozdělení: „Preto som sa nevrátil z cudziny  aby som sa stal hrobárom diela Masaryka a Štefánika.“ Odcitují z uvedené knihy aspoň závěrečna slova jeho příspěvku: „V nových dvoch štátoch - Českej republike a Slovenskej republike – zostali silné menšiny  Slovákov /na pol milióna v českých krajinách/ a Čechov /na 70 000 na Slovensku/. Tieto chápu rozbitie štátu ako svoju  osobnú stratu. Predovšetkým v nich sa budú ozývať ozveny stáročných česko-slovenských vzťahov, ktoré vytvorili silnú tradiciu. Z povedomia Čechov a Slovákov tradicie československej vzájemnosti, najmá v kultuře, zostávajú nezmeniteľné silné a inšpirujúce čo zostává nádejou oboch národov do budúcnosti, kedy sa česko-slovenské vzťahy opeť v integrovaném Evrope moˇžu spojiť na štátnej úrovni ako tomu bolo v roku 1918 a 1945.“

  Jeho výklad Československých dějin a Československých vztahů si vážím proto, že nepodléhá jakýmsi módním výstřelkům  jak to můžeme pozorovat v posledních letech u některých historiků kteří říkají, „že je třeba se chovat tržně“ a tak nahrávají těm, kteří se nejraději vracejí  do období 10 – 13 století a dobu reformace obcházejí. Zmiňují se o tom proto, že jsem tuto událost nesl velice těžce a musím přiznat, že je někdy těžké byt neutrální, zvláště když nastane situace, jako v tomto případě, když se člověk přes noc stane cizincem v zemi, kterou jsem celou považoval za svou vlast.  I když se nestalo to, o co tak usilovali Kollár, Šafařík, Hurban a další, přece jen za společného státu se tyto dva jazyky ovlivňovali a sbližovali a jako příklad by šlo uvést to, že na Slovensku ještě dnes pozorují řadu výrazů, zvláště u střední generace které mají prokazatelně Český původ. Za této situace je možno očekávat to, co známe z historie, že se tyto dva blízké jazyky budou od sebe vzdalovat. O tom je možno uvést několik příkladů: Říká se, že v době příchodu dvou Soluňských bratrů Konstantina a Metoděje se mezi Slovanskými kmeny mluvilo téměř stejně a že pokud byli  rozdíly, tak jen takové, jako jsou rozdíly mezi nářečími v dnešních Českých zemích třeba hanáckým nářečím a spisovnou češtinou. Nebo že ještě ve 13 století Češi a Poláci mluvili téměř stejně a tomuto názoru se mi zdá rozumné přiklonit. Na podporu toho uvádím příklad z Králické Bible  z roku 1613, kde se ještě setkáme s několika  výrazy, které se v Polštině ještě dnes běžně vyskytují například v dnešní češtině voják se v králické Bibli používalo výrazu, jaký se v polštině používá  -  žoldnéř pro označení námořníka podobně jako se polsky řekne – marinář atd.  A tak bychom mohli pokračovat například s angličtinou a tím, jak se její větve jako je Australská, Americká nebo Jihoafrická od sebe vzdalují. Ale nejlepším příkladem toho, jak se i tempo ovlivňovaní jazyků globalizaci zrychluje je příklad z Koreje. Tím, že je Jižní Korea půl století otevřena světu se na tomto území korejština tak změnila, že se už se Severokorejci těžko domlouvají jelikož jak známo, byla severní část země od světa více izolována.  A tak  když došlo k rozdělení Československa cítil jsem hořkost nejen ze svých vnitřních pocitu ale když pominu jiné důvody a pozastavím se jen u toho, že jsem člověk, který je velice nerad někomu na obtíž. Já jsem si jednou v životě půjčil od známých peníze když jsem řešil bytový problém, a musím přiznat, že jsem se každý měsíc červenal když jsem přinášel dohodnutou částku, a nebyl jsem schopný se jim podívat do oči. Když tato situace nastala, scházelo mi  jen pár let do důchodu a představa, že budu muset jako cizinec zdůvodňovat proč žádám o penzi tady a ne v místě rodiště i když jsem tu odpracoval těch 40 let mne děsila. Nemohl jsem tomu uvěřit, tu se na člověka začne valit  vlna emocí a v mysli mi pochoduje celá plejáda obrozenců z obou stran z toho 19 století, co upřímně usilovali o jednotu a tu si vzpomenu na slova Boženy Němcové které psala v únoru r. 1856, a cítil jsem to, jako by tato slova byla vyslovena včera:

  „ Ona panuje vůbec taková nedůvěra mezi vámi proti nám Čechům, že mi mnohdy až k pláči to bylo, - neboť bych ráda nás všecky Čechoslované viděla spojeny v jeden svorný celek! …- ale ta nesvornost, to je kletba, která nás více tlačí než všechny pouta, …Kéž bych tuto pravdu každému Slováku,  každému Moravanu, i Čechu povědít mohla a vlít jim do srdce lásku  vzájemnou.“ / B. Němcová – Čtyry doby str.489/  

   Když už ale k tomu rozdělení došlo je velmi důležité, že k tomu došlo pokojnou cestou bez ohledu na ekonomické ztráty, protože se pak jen těžko hojí rány ať již jsou citové nebo fyzické, jak to vidíme v posledních několika létech na Balkáně. A že by v takové vypjaté situací stačila větší hospodská rvačka aby z toho vznikl konflikt s dalekosáhlými následky. Že k větši nevraživostí nedošlo přispívají i  tisíce rodin, co jsou vzájemně příbuzenský  provázány o čem svědčí i rodiče Tomáše Masaryka kterého otec jak známo pocházel ze Slovenských Kopčan zatímco jeho matka pocházela z moravského Hanácka, či vzájemné vztahy významných osobnosti jako třeba vztahy Františka Palackého s Pavlem J. Šafaříkem a jinýma Slovenskýma obrozenci, které se zrodily při jeho pobytu v Trenčíně a Prešpurku. Tyto vzájemné vztahy jsou dobře patrný z jejích vzájemné korespondence a to jednak z doby, co Šafařík působil v Novém Sadě, ale i potom, co se Šafařík usadil v Čechách. To jsem si uvědomil, když jsem pro mé cesty na Slovenské salaše použil různé přechody ačkoli to mám přes ten Jablunkovský průsmyk nejblíže. Tak jsem se při jedné cestě zastavil i v tom Vlárském průsmyku, bylo to na jaře začátkem května a tak jsem očima bloudil  po těch stráních, co se zrovna začaly zelenat, a  kladl jsem si otázky, co by nám ty stráně ze své minulosti  prozradily kdyby tak mohli mluvit, události smutné ba dramatické jako byly vpády Maďarů nebo v pozdějších staletích vpády Turků,  na Moravu o kterých  svědčí ještě dnes i několik staveb na Jižní Moravě jako jsou např. minarety uprostřed Lednických rybníků, ale především v lidových písních vždyť v kolika z nich se zpívá o tureckém zajetí. Z těch světlejších stránek by nám tyto němi svědkové prozradili, že tady vedla cesta Byzantská mise v čele dvou Soluňských bratrů Cyrila a Metoděje kteří nás naučili nejen  slovanské písmo ale že je doprovázeli různí odborníci např. vinaři a stavitele, a tudy procházela i jedna z cest, kterou procházela Valašska kolonizace a teda i se stády ovcí na Moravské Valašsko, nebo že tady několikrát přecházel mladičky František Palacky a to poprvé v roce 1809 kdy ho jeho otec tudy poprvé vedl do evangelického gymnázia do Trenčína ale i potom, co absolvoval evangelické lyceum v Prešpurku. Nebo se zamýšlím nad tím když o tři roky později asi v jeho 15 létech už touto cestu musel podstoupit sám protože jeho otec měl mnoho jiných povinnosti aby mohl  uživit své další děti ale aby také jemu mohl finančně přispívat, takže ho jeho matka doprovodila do blízkosti Valašských Klobouk, odkud už musel pokračovat sám a to ho málem stalo život. Když se přiblížil k Trenčínu nastala   průtrž mračen a následovala povodeň  jak to popisuje sám jak to viděl z vrchu od Trenčianského hradu:

  „Uprostřed ohromného proudu plavili se domové dolů, a na střeše jich často celé familie okročně sedíce, tiše a smutně očekávaly, kam je řeka zanese; okolo nich hemžila se voda lidmi a dobytčaty, ježto buď na deskách buď jiných nářadích pluli, ochraplé hlasy své k velebnému hučení proudu pojíce. V té všeobecné záhubě podjímala mne zvláště hrůza jakási tajemná, když jsem popatřil na plavící se dolu mlýny, kteří opuštění od lidí ještě v živé ochotnosti na prázdno mleli; a k dovršení stalo se, že jeden z nich ustavičným třením posléze zapaliv se, v plném plameni uprostřed té povodně zpovlovna dolů se táhl.“ /Jiří Morava – PALACKÝ „ČECH, RAKUŠAN, EVROPAN“ STR.23/

 A pochopitelně, že to jsou jen některé známe události naší společné historie a určitě je toho více co tento průsmyk zažil a co nám není známo např. zda, a kolikrát tady přecházela Velkomoravská knížata?

  

 Nebo je to i okolnost, když se musel L. Štúr s J. M. Hurbanem uchýlit na Valašskou  -  Rusavu, když jim tam v Uhersku hrozilo nebezpečí jak o tom popisuje spisovatel Oldřich ŠULEŘ: „…Jedné ze studánek se praví Hurbanova podle švagra evangelického faráře, osvíceného vědce a básníka Daniela Slobody.  J. M. Hurban přišel za Slobodou, když musel jako jeden z vůdců slovenského povstání proti Maďarům ze Slovenska uprchnout. Nebyl sám, přišel Ludovít Štúr a Samuel Jurkovič, jako dítě tam pobýval Svetozár Hurban Vajanský, v roce 1849 navštívil Daniela Slobodu několikrát básník Janko Král…A tak se podle pravdy o Rusavě říkalo, že byla po celých sto let slovenskou expoziturou na Moravě. - “/PAMĚŤ DOMOVA str. 295/  

 A jak nazývali Rusavu  ti slovenšti exulanti? Název si vypůjčili z biblické knihy Zjevení, kde se dovídáme o  letitém apoštolu Janovi, že byl ve vyhnánství na ostrově Patmos, tak tedy Rusavu pojmenovali jménem Pathmos. 

  K této neobyčejné valašské dědině ještě dneska můžeme slyšet takové vyznaní: „Rád se sem vracím, připadá mi to všechno tady jako v pohádce kde je všecko čisté a krásné.“

 

 

 

Pak to byly i vzájemné vztahy Českých a Slovenských umělců v SLOVÁCKÉ  BÚDĚ

 /která bohužel už na svém místě nestojí neboť před několika léty vyhořela/

 

v Luhačovicích „…Nikdo z nich ovšem neminul Slováckou búdu, kde se scházeli se slovenskými umělci a kulturními pracovníky. Ze Slovenska přijížděli Svetozar Hurban Vajanský, Pavol Orszaágh Hviezdoslav, Ludmila Podjavorinská, Ivan Krasko, Ján Botto, Ivan Jesenský, Josef Gregor Tajovský, Ivan Stodola a mnozí další.“  /PAMĚŤ DOMOVA str.261/

 

 Stojí za povšimnutí, že zatímco je po Hurbanovi nazvaná na Moravské straně studánka, tak je jakoby na oplátku na Slovensku a to poblíž horehronského Bacucha pojmenován jeden pramen Hrona po české spisovatelce Boženě Němcové, která táto místa jako i jiná pohronská místa navštívila.

 

 

 A jak to říkal ten Kollár, že jsou tyto dva národy a jejích blízkost, jako „ ratolesti k ratolestem, když m.j. poukazoval i na jazykovou příbuznost. Kollár vyjmenoval celou řadu slov, které obě jazykové větve stejně vyslovují. A podobně je to i s lidovou písni, u některých je těžké určit kde mají svůj původ zda na Slovensku nebo na západ od řeky Moravy. Například na slovenské straně se zpívá „Prešporská kasárna maluvaná…“ A na Moravské straně se zpívá: „Břeclavská kasárna…“ Nebo na Slovenské straně : „Pri trenčianskéj bráně, stoja kone vrané…“ a na Moravské straně: „ Při strážnické bráně…“ Nebo na Slovenské straně: „Po doline tichý vetrík povieva, už sa dievča od mamičky odberá…“ A na Moravské straně: “Po dolině tichý větřík povívá…“ nebo Sobotienka ide, a Sobotěnka ide…“ a tak by se dalo pokračovat. Tak si říkám, ještě  že při dělení federace někdo nevyrukoval s požadavkem nebo s nárokováním si na tyto písničky… Některé se zpívají na stejnou melodií ale mají rozdílný text, u některých je to obráceně. Važme si tedy lidových písni které zůstanou jako svědkové své doby a které budou budoucím pokolením výdávat svědectví  nejen o lidové kultuře své doby, o době kdy se zrodily  ale také o jazycích těch, co si je zpívaly. 

 

   Když jsem se

seznamoval s Moravskou lidovou písni a poprvé jsem slyšel Dušana Holého nebo později Jožku Černého zpívat : „Kdo má počernou galánku…“ podivoval jsem se, protože se na tu notu u nás zpívala: „A na holi ohník horí zligotala sa hviezdička anjel mój, a na holí ohník horí samy bystrý javorový zligotala …“   Dušan Holý, tento velký vědec etnolog a folklorista, ale především dobrý člověk a horňácký zpěvák ve svém příspěvku o lidové kultuře v Karpatech, činí sice určitý rozdíl mezi lidovou písni Moravskou a Uherskou m.j. v tom, že na uherské straně bylá ovlivňována cikánskými kapelami, přesto se svým bratrem Lubošem můžeme pozorovat v jejích oblíbených repertoárech hodně písní ze slovenské strany např. Lubošova: „Mal som sedem grajcarov  kišanďalom…“ Dobrým příkladem tohoto vzájemného ovlivňování je VUS – Vojenský umělecký soubor  Ondráš  z Brna, který má ve svém repertoáru mnoho písni a podle toho i krojového vybavení ze Středního Slovenska. Ono by bylo zajímavé   pátrat po původu písni, které se zpívají na Slovensku a v Čechách ale více na Moravě, kde mají svůj původ. Chtělo by to nového profesora Ulehlu, aby zhodnotil, jak se po dobu společného státu tyto písně ovlivňovaly což si myslím, je k jejích prospěchu, když je leckterá přesazena o kousek dál do sousedního prostředí a už jen její třeba Slovenské slova prozrazují její pravděpodobný původ. Pan profesor Ulehla by to řekl: „že bylá přesazená do jiného prostředí, kde se aklimatizovala.“ A je její život tak prodloužen nebo vlastně začala nový život s tím, že je jakoby dále zušlechťována.  A nebyly to jen lidové písničky co se vzájemně ovlivňovaly, ale byli to i jednotlivci z folklórních  oblasti,  kteří k tomu nějakým způsobem přispívali. Vzpomeňme jen legendárního Samka Dudíka a dědečka vedoucího orchestru OLUN  M. Dudíka, jeho vztahy s folkloristy z Moravského Slovácka,  s Jožkou Kubíkem, či Lubošem a Dušanem Holým a později i s Martinem Hrbáčem a dalšími. Nebo Milan Križo, který se při jeho Brněnských studiích sblížil s BROLNem, nebo podpolianský cimbalista romského původu Janko G.  Hrisko který to dotáhl  do Brněnského BROLNu, a rovněž tady by bylo možno pokračovat.  

 O zpěvnosti Čechů by bylo možné uvést mnoho příkladů  i např. ono rčení: „Co Čech to muzikant“, ale také si povzdechnout nad tím že se v Čechách dneska oproti Východní Moravě lidové písni jen snad s výjimkou Jihočeského Chodska  nedaří vidím v tom několik příčin: někdy se řekne, že  někdo měl štěstí v neštěstí, pak o Češích bych to řekl obráceně. Že Češi měli to štěstí, že se v tak malé zemi buď  zrodilo nebo působilo tolik celosvětově uznávaných hudebných skladatelů a tím se stalo to, co profesor Ulehla říkal a plati to nejen o Smetanovi ale o všech klasicích kteří v Čechách působili a to je že: „Lide obdivují Smetanu ale na pramen zapomněli…“ Pak tu platí to, co už jsem v předmluvě uvedl, že města diktují  a v hudbě to platí obzvláště, udávají tón, a rozhodují o tom,  co   úroveň  a co ne. Další příčina je, že se  tady ve velkém rozvinula hudba umělá jako důsledek široce rozvinutého hudebního školství od základných škol přes konzervatoře až po akademie muzických umění… Takže mezi lidmi zbývá jen málo prostoru pro hudbu lidovou a navíc tento prostor ještě zaplňují skladby  také umělé  tanečního žánru, které časem zlidověly a jako příklad lze uvést písně K. Hašlera ale i dalších jako byli Bláha, Karel Vacek,  K: Valdauf, Poncar, Vl. Dvořák a další. Už jsem se zmínil o výroku Karla Plicky, že se národ v těžkých dobách uchyluje k lidovým písním a myslím si, že to v Čechách platí také ale nejvíce se češi v pohnutých dobách uchylují k Smetanové prodané nevěstě, k babičce Boženy Němcové a Jiráskové Lucerně.

 O zpěvnosti na Moravě ale   zejména u  východních Moravanů bylo už pojednáno ale ještě uvedu úsměvnou perličku z této oblasti: Za Rakouské monarchie, kdy ještě nebyly známe sociologické průzkumy, když se chtěla vrchnost dovědět jak lidé o ní smýšlejí, tak to zjišťovali podle toho, o čem si lidé zpívají. A tak poslali „ befel“ místním úředníkům do Hodonína aby to zjistili, o čem si tam lidé zpívají. Jenže úředníkům se moc nechtělo pídit se po kotárech, a tak do Vídně odepsali, že ten lid vůbec není zpěvný, že ani neumí zpívat - to je úsměvná příhoda že ano?

 

 

Nyní se podívejme, jakým vývojem procházel folklór na východní straně řeky Moravy a karpatských průsmyků u Uherských Slováků?

 

  Se sběrem Slovenských lidových písni se podle některých pramenů začalo již koncem 17 století ale to byly převážně sbírky pořízené šlechtickýma rody pro svou potřebu. Avšak ucelené sbírky ve formě tištěných zpěvníků je možno považovat až ty sbírky, které pořídili Pavel J. Šafařík s Janem Kollárem jako „Písně světské lidu Slovenského v Uhřích“, které byly vydané v roce 1823 první svazek a druhý svazek v roce 1827. V průběhu 19 a zejména jeho druhé polovině se na sběru Slovenských lidových písni podíleli lidé, kdýž začněme od L. Štúra, A. Sladkoviča, A. J. Kmeťa, J.  Škultetýho,  J Kadavého či Karola A. Medveckého, které své sbírky zveřejnil v r. 1905 ve své monografií „Detva“, kteří byli se nějakým způsobem podíleli jako národní buditelé. A potom ti, co byli v době trvání Matice Slovenské /1863 – 1875/, s touto nejvýznamnější Slovenskou institucí nějakým způsobem spojeni. L. Štúr vydal v roce 1852 své dílo  „o národních písních a pověstech plemene slovanského“.  Slovensko jak víme, nepatřilo a ani dnes ho nemůžeme zařadit mezi bohaté  země světa. V některých oblastech z té pozitivní stránky se však řadí na přední místa, a to pro jeho přírodní krásy, kde na tak poměrně malém území, se můžeme kochat velehorami, a za pár hodin jízdy autem nebo vlakem se můžeme za  horkého počasí slunit a koupat se v okolí Dunaje.   Nakonec to naznačil i básník Ján Botto ve své básni

 „smrt´ Janošíkova“: 

 „Od Tatier k Dunaju siroty spievaju:  Dajže, bože, šťastia hornému šuhaju,´ Šťastia, bože šťastia zrána i zvečera, takou a to takou mierou, jako nám on merá... / 1 spev 4 odstavec/ 

 

 V čem se Slovensko řadilo alespoň v 19 století mezi úplně přední  místa a to je jejich zpěvnost.  Podotýkám jak jsem už předtím uvedl že se vyhýbám politikaření a už vůbec se mi protivý nacionalizmus v jakékoli podobě. Ale v tom s tím Kollárem souhlasím, když o Slovácích říká: „Jako mezi všemi národy v Evropě, co do národních zpěvů, národ slavenský vyniká: tak opět mezi všemi kmeny slavenskými jsou Slovačky neb Slavenky v Uhřích pro svou zpěvnost obzvláště na slovo vzaté a rozhlášené. A opravdu Slovenka v Uhřích jest, ať tak povíme, jedna ustavičná píseň…“ A v tomto tvrzení Kollár není sám, potvrzují to i jiní sběratelé těchto písni, a i sám Kollár uvádí jednoho německého spisovatele, kde v překladu tato slova zní: „… Hlavní a pěkná vlastnost v charakteru Slováků jest jejich převeliká láska ku zpěvu. V čas žně mezi nimi po poli choditi, jest milá radost. Všecko tu zpívá, Slavenky zřídka kde mlčíce nalezne,…V nemeckých osadách, kde slavenské dívky sloužejí, když se ráno, noše trávy nesouce, navracují, obyčejně v jednom hejně zpívajíce…“ /Písně světské lidu slovenského v Uhřích str.173,174/

 Dalšími sběrateli Slov. Lidových písni byli maďaršti sběratelé, první to byl Béla Vikár jako vedoucí etnografické skupiny uherského parlamentu nasbíral 145 písni z Trenčánska. Po Vikárovi to byl další maďarský sběratel Béla Bartok. Ten je začátkem 20 století sbíral v Gemerské a potom i v dalších oblastech až jejich počet dosáhl 3400 a většina z ních bylá zachycena na fonografe. Z Českých sběratelů to byl přítel slovenských obrozenců S.H.Vajánského a  J. M. Hurbana - Ludvik Kuba. Dalším obdivovatelem slovenských lidových písni byl známi moravský hudební skladatel Leoš Janáček. Leoš Janáček jako předseda pro lidovou píseň na Moravě a ve Slezsku si oblíbil Slovenské lidové písně a snad pro to, vysílá ve dvacátých letech Hynka Bíma a Františku Kyselkovou, aby sesbírali slovenské lidové písně, a zaznamenali je na fonograf. O Janáčkovi se traduje, že si tyto písně tak oblíbil, že si je dokázal na fonografu tak dlouho přehrávat až se tyto valečky sedřely. Velkou zásluhu na sbíraní slovenských lidových písni má další Česky hudební odborník a folklorista Karel Plícka. K. Plícka ještě začíná své sbírky zaznamenávat na fonografický váleček, avšak ještě více využíval dalšího technického vynálezu na záznam zvuku, a tím byl koncem dvacátých let gramofon. Po Plíckovi se nám dochoval zpěvník s ctihodným počtem 500 slovenských lidových písni. Karel Plícka se ke sbírce vyznává slovy:

„Patril som k tým šťastným, ktorí ešte bezprostredne po prvej svetovej vojne mohli tento velkolepý rozkvet tradičného ludového umenia poznať z dóvernej blízkosti v jeho plnej šírke a mnohotvárnosti. Z tých čias pochádza aj velka v’atšina mojich zápisov, z ktorých výber dnes v zpěvníku předkládám.“ V této Plíckové sbírce jsou některé písně od Slovaků žijících v zahraničí a to, z Rumunska, Bulharska, Rakouska, Jugoslávie a USA. Karlu Plíckovi se vlivem několika okolnosti podařilo to, z čím profesor Ulehla tak těžce zápasil totiž natočit film „ZEM SPIEVA“ ze Slovenského prostředí. A „VĚČNÁ PÍSEŇ“, z prostředí moravského, kde byli m.j. zachycení i sourozenci Luboš a Dušan Holý jako malý chlapci. A jak už název napovídá, jednalo se o snímky z prostředí hudebního folklóru, a měli velký ohlas i na filmových festivalech.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA