Jdi na obsah Jdi na menu
 


S chovem ovcí se můžeme setkat téměř ve všech zeměpisných šířkách a teplotních a srážkových pásmech. Najdeme je na Islandu stejně jako v Mongolsku, Střední Asii, na Kavkaze, Středním východě, v celé Evropě, v Africe, V Severní a Jižní Americe a v posledních asi dvou stoletích hlavně v Austrálií a na Novém Zélandě, když táto území byla osídlovaná Evropany.
Na celém světě existuje celá řada plemen, kterým vyhovují různé teplotní pásma, a mezi nimi je široka škála kříženců a šlechtěnců mezi které můžeme zařadit i poslední vědecký experiment ovečku Dolly ze Skotska. Těchto plemen je na světě tak široká škála, že to myslím doposud nikdo uceleně nezdokumentoval, odhaduje se však, že je jich na celém světě 550-650. Jen na území bývalého Sovětského Svazu to bylo velké množství a to hlavně v oblasti Kavkazu a jeho okolí a Střední Asie, kde bylo rozšířeno a vyšlechtěno mnoho jemnovlnných merinových ovcí.

Uvedu některá, která se dostala i do Československa:

1/ Kavkazské merino bylo vyšlechtěno křížením domácího merina s berany askénského plemene a též s francouzským plemenem rambouillet.

2/ Stavropolské merino s šlechtěním se začalo od roku 1923 křížením s australskými merinkami americkými plemeny rambouillet.

3/ Dále je to Ázerbajdžánské merino horské jemnovlnné plemeno šlechtěno od třicátých let křížením domácího merina s berany asuánského a kavkazského plemene.

4/ Grozněnské merino vyšlechtěno z novokavkazských a mazajevských a berany australských merinek.

5/ Zabajkalské merino bylo šlechtěno křížením hrubovlnných ovcí s plemenem merinek novokavkazských aklimatizovaných v sibiřské oblasti, a také tzv. sovětských merinek.

Pak byla na územích bývalého SSSR celá řada polohrubovlnných a hrubovlnných plemen, jako jsou např. ovce romanovská, saradžinská, gissarská.
V západní Evropě se chovalo mnoho plemen zejména na Britských ostrovech, odkud se některá plemena dostaly zejména v poslední době i do Čech a Slovenska.

Uveďme některá z nich:

1/ Leicesterké plemeno vyšlectene v 18 století křížením s plemenem cottwoldsým ovce dosahují hmotnosti až 90 kg a berani 100-110 kg.

2/ Lincolnské plemeno, ovce mají vysokou postavu, živá hmotnost ovcí až 80 kg, berani 100-120 kg . Lincolnské plemeno se dostalo do mnoha části světa m.j. do Jižní Ameriky, Austrálie a bývalého SSSR.

3/ Plemeno Romney-marsh jsou plemena o velké hmotnosti až 90 kg u beranů až 140 kg.Toto plemeno se používá na zušlechťovaní hrubovlnných plemen .

K nejznámějším plemenům ovcí na území Čech a Slovenska v horských a podhorských oblastech patří ovce VALAŠKY.
Potom jsou to hlavně na středním Slovensku ovce s polohrubou vlnou CIGAJE.
V Čechách je to ovce šumavská a ovce MERINOVÉ.

Tak jako Slovenskem probíhají dvě kulturní pásma a to:
jižní - Podunajské
a severní – Karpatské, tak jsou s nimi spojeny dva druhy salašnictví a s tím jsou spojeny i dvě základní plemena ovcí.

Plemeno hrubovlnné, kterým je ovce valaška, která se dostala nejen na Slovensko, ale i do všech Karpatských oblastí, přibližně od 14. do 17. století v období tzv. kolonizaci na Valašském právu.

Jinou historií mají ovce jemnovlnné merino, která se v nížinách chovala pod názvy jako ovce poľné, domácí, ale také birecké.
Poslední název se do dneška aspoň u nás na středním Slovensku mezi chovateli používá jako birka.

První písemnou zmínkou na území Čech, zabývající se chovem ovcí, pochází od Knoblocha z roku 1561 pod názvem Regiment správy ovčího dobytka“.
Pokud jde o původ dnešních merinových ovcí, které jsou do dneška zaevidované, téměř všechny mají aspoň částečně svůj původ ve španělské merinové ovci. Ať už je to v Euroasijské oblasti, v Severní i Jižní Americe, Austrálii či na Novém Zélandu, rozdíly jsou jen v tom, kolik procent mají ve svých genech vlastností z jiných plemen. Podle některých pramenů se tyto ovce dostaly do Španělska ze severní Afriky už za vlády Maurů. V bývalém Rakouskouhersku, kde byly tyto ovce dovezeny v roce 1763 se tyto španělské merinky dále šlechtily, tak se zachovaly postupně v celé Evropě pod názvem negretti.
V roce1775 nechala Marie Terezie zakoupit 325 španělských merinek do Marcopaile, kde byla založena i ovčárská škola a o 9 let později nechal Josef II dovézt dalších 1000 merinových ovcí, které se chovaly v Rakousku poblíž Vídně a dalších 2000 směřovalo do Holiče.

V Čechách se tyto merinky plemene negretti a plemene elektoral od roku 1814 křížily s berany francouzského plemene rambouillet, čímž se docílilo většího tělesného vzrůstu a větší výtěžnosti vlny.

Plemenný materiál merinových ovcí se čerpal téměř pro celou monarchií na Slovensku: Holič, Palarikovo, Hamuliakovo, Stupava.

V tomto období se začíná velká poptávka po kvalitní vlně, proto se stáda jemnovlnných ovcí rozrůstaly jak na šlechtických farmách, tak i mezi malorolníky. Na šlechtických panstvích například v Bernolákově se ve třicátých létech 19. století chovalo v několika stádech až 15 000 ovcí.
I v Českých zemích se takovými středisky, kde byly chovány merinové ovce staly Lukavice, Libějice, Žehulice, Smečno a další.
Stavy ovcí na Slovensku se zvětšovaly až do konce osmdesátých let 19. století, kdy jejich počet dosáhl skoro tři milióny, z nichž bylo milión ovcí merinových. Pak tyto počty od této doby až na některé výjimky klesaly a v roku 1933 se tento počet zastavil na čísle 332 914.
V tomto období t. j. v první desetiletí 20. století byly v Čechách zrušeny stáda ovcí jako důsledek dovozu levné australské vlny. Že na Slovensku nedošlo k takovému stavu a úplné likvidací ovčínů si lze vysvětlit i tím, že se tady vlna a kůže jen málo prodávaly, ale zpracovávaly se většinou v místech, kde se produkovaly.

Potvrzují to některé poznámky Boženy Němcové, které pořídila na jejích cestách po Slovensku. V poznámkách popisuje v jednotlivých lokalitách Středního Slovenska vše od přírodních jevů, flóry, fauny a také způsob života, stravy, ošacení atd. Když popisuje své poznatky z života handělčanů, jak se říka obyvatelům z Čierného Balogu a okolí, tak m.j. říká: „Smějí se Handělčanům, „že prý palívají pod stromy slámu, aby jim švestky uzrály“. Lenu seje se méně, ale konopí bujně vyrůstá. Ovce poskytují krom bryndzy, oštiepků a žinčice i vlnu, z které ženy sukno tkají mužům na kabanice, kološně, huně na cedidla a sobě na huňačky, jakož z lenu a konopí plátno na košile, gatě i sukně předou a šijí.“ /STUDIE NÁRODOPISNÉ Str.620/

Na jiném místě na - str. 579 Božena Němcová píše: „Na salaších plešovských, detvanských, brezňanských robí se dobrá brynza, která se daleko zaváží pod chybným jménem „Primsenkäs“… Na panství viglešském a dobronivském drží se mnoho ovec, birek, jichž pěkná vlna též na lučeneckých trzích se prodává a daleko zaváží…V Radvani u Bystrice dělá se mnoho klobouků hrubých pro sedláky. Ti jezdí s výrobky svými na dolní kraje, kde je buď za peníze prodají, buď za obilí vymění. Surové kůže přivážejí se ze Spíše; v Bystrici je mnoho koželuhů, kteří zase zboží svoje do Pešti zavážejí. I v domácnosti se mnoho spotřebuje, an i ženské nosí z korduánu.“

V této souvislosti mne zaujal i postřeh profesora Masaryka z devadesátých let 19. století, kdy jezdíval na letní pobyt na Bystričku poblíž Martina a který potvrzuje skutečnost, jak byl ještě koncem devatenáctého století rozšířen chov ovcí na Slovensku: „Když mi na Bystričce lidi říkali, že se v horách potulují medvědi, že napadají dobytek a chodí na oves do polí, nevěřil jsem tomu; myslel jsem, že pasáci sami někdy zabijí nebo prodají ovci, a pak to svedou na medvěda. Náš soused pan Markovický mě jednou zavedl se podívat, co takový medvěd dovede… Nu dobrá, když medvěd, tož na něho. Půjčili mi takovoju hrozitánskou pušku, zadovku, z turecké armády, a šli jsme večer za úplňku na postriežku /čekanou/, pan Markovický, horár /hajný/ a já. Čekáme u ovsa v mýtině na kraji lesa hodinu, dvě, a medvěd nešel. Blížila se půlnoc, svítily hvězdy a na holích všude kolem ovčáci zažíhali vatry, tady, tam a zase jinde – to vám byla krása!...“ /HOVORY S T. G. Masarykem str. 133-34/

Poznámky Boženy Němcové se odehrávaly v polovině 19 století, kdy se stavy ovcí na Slovensku zvyšovaly až do roku 1880 kdy dosáhly vrcholu, a pak nastal obrat směrem k snižovaní počtu ovcí.
Tento nepříznivý vývoj byl jeden z důvodu, který vedl k založení Výskumného ústavu ovšiarsko-vlnárského v roce 1935 v Martině.
Dalším z impulsů k jeho založení se zrodil z Memoranda, které vydala Národohospodárska župa Stredoslovenská, která volala po povznesení Slovenského salašnictví kde se m.j. uvádí:
„Za účelom systematického zlepšovania kvality slovenskej vlny žiadáme, aby bol zriadený vlnársky ústav, ktorý by mal za úlohu starať sa o povznesenie akosti vlny, o obchodnú úpravu a jednotné triedenie /podľa vzoru chmelárskeho/, sledoval by trh vlny a vydával tržné správy z obchodu domáceho i zahraničného, zúčastňoval by sa při prácach zveľaďovacích a pečoval by o vybudovanie jednotného sortimentu slovenskej vlny“.
Na tomto, a na základě mnoha dalších požadavků, byl z rozhodnuti Ministerstva zemědělství z 20.4.1935 zřízen Ovčiarsko-vlnárský ústav, který měl své první sídlo v Turč. Sv. Martině.
Prvním ředitelem tohoto ústavu byl Doc.dr.ing. V. Kurz.
Svých cílů měl tento ústav dosáhnout dovozem vlnařských plemen i šlechtěním domácích plemen a to ve spolupráci se svazem chovatelů ovcí, zemědělskými školami a jinými zemědělskými spolky.
Tyto spolky se m.j. dožadovaly toho, čeho jsme svědky v posledních deseti létech na N. Zélandě - ochranou před silnou konkurenci zahraniční vlny a jiných ovčích a zemědělských produktů.
Tam se vždycky vyplatí kupovat domácí výrobky, protože celní příplatky jsou nastaveny tak, aby dovozové zboží vyšlo vždycky dráž než zboží domácí.
Když táto slova píši, tak si umím představit zastánce tvrdé konkurence jak nad tím kroutí hlavou a zároveň si uvědomují, že požadovat dnes takových opatření zvlášt po vstupu do EU by bylo nemyslitelné a vlastně protizákonné. Otázkou je kam to všechno vede… Ukazuje to na skutečnost, jak se svět změnil během existence tohoto ústavu, kdy se Československo stihlo dvakrát rozdělit, a z pohledu na cenu vlny vidíme, jak se změnily hodnoty, ale také vlivem globalizace se změnila obchodní filozofie téměř o 180 stupňů od ochranářských opatření k a zoufalé konkurenci.
Vlivy tohoto ústavu se dostavovaly velice rychle. Ještě v tom samém roce 1935 v Martině, vzniká Bryndziarsky syndikát a v roce 1938 družstvo na predaj brynze.
Dále se snaží zaktivizovat práci Vlnoaukcie, což byla obchodní společnost této komodity v Bratislavě.
Historie tohoto ústavu je velice pestrá plná výzkumné a šlechtitelské činnosti, ale i jeho stěhovaní je pozoruhodná z Martina se ústav stěhuje v roce 1948 do Spišské Nové Vsi, a v roce 1952 se ústav stěhuje do Vigľaša, a tak se spojil s Výskumným ústavom živočišném výroby a o dva roky v roce 1954 se ovčiarsko-vlnárská složka tohoto ústavu znovu stěhuje do Trenčína kde je jeho sídlo dodnes. Ústav měl a i dnes ještě má vedlejší pracoviště po různých částech Slovenska, ale i Československa , jako je účelové hospodářství v Trenčianském Teplej. V Čechách je to Jedlová v Orlických Horách.
Vedlejší pracoviště pro výzkum a technologického zpracovaní ovčího mléka, bylo zřízeno v Liptovském Hrádku.
Zásluhou tohoto ústavu bylo m.j. rozdělení slovenských území podle klimatických podmínek tzv. rajonizace, ale především splnění těch požadavků, po kterých se volalo před jeho založením: „Aby sa výroba hlavných produktov z chovu oviec dostala na vyššiu úroveň…“

  Ze čtyř základních plemen, která se na Slovensku chovala, t. j. merinka, cigaja, hampshire a valaška, se nejvíce práce během existence ústavu věnovalo plemenu merino.
 Na Slovensku se vyskytovaly dva druhy merinek, a to:

            vlnový typ chovaný na jihu a jihovýchodě Slovenska,

            kdežto na jihozápadě se choval typ většího tělesného vzrůstu.

 Cílem bylo, vyšlechtit nový typ merinových ovcí, který by byl jak dobře ovlněn, tak by se vyznačoval větším tělesným vzrůstem.
      U plemene cigája se mimo jiných šlechtitelských metod používalo křížení pomocí beranů rovněž černohlavého plemene hampshire.

Velké úsilí bylo věnováno nejznámějšímu plemenu nejen na Slovensku, ale i v celých Karpatech a tou je valaška.
      U valašky se v počátečních létech existence ústavu postupovalo systémem selekce čistokrevného plemene. Když toto úsilí nevedlo k očekávaným výsledkům, přistupovalo se v pozdějších létech ke křížení s berany několika plemen jako je např. plemeno texel, merino nebo black-face.
      V další etapě se ústav víc věnoval vědeckým výzkumům, když odevzdal kontrolu užitkovosti inspektorátu statních a plemenářských stanic.
Ústavem prošla velká řada pracovníků co pracují na slovenských  salaších, kteří prošli školením.
 Ústav vychovává i mladé pracovníky, kteří získávají kompletní kvalifikaci pro vedení salaše a ošetřovatelských prací.

Z tradičního způsobu salašnictví jaké známe v oblasti Karpat tak v oblasti jihozápadního Slovenska, můžeme mluvit o třech způsobech, pokud jde o organizační stránku a provoz na salaši. To je odvisle od vlastnických poměrů a vztahů jak pastvin tak počet ovcí…

1. Panské salaše, kde veškeré práce vykonávalo služebnictvo.

2. Salaše více vlastníků (takzvaných míšeníků), kde se postupně střídali ve funkci bačů jednotliví vlastníci.

3. Salaše soukromé, kde si všechny práce včetně pasení vykonávali členové rodiny.

Při čtení takových vzpomínek si už může jen člověk  povzdechnout, a říct to, co řekl profesor Masaryk: „to vám byla krása!“ při představě, když se na svazích karpatských hřebenů pásla početná stáda ovcí, kdy bylo z dálky slyšet ozvěny koncertu tvořeného ze zvonců těchto ovcí.
      Že takové obrázky bylo možné pozorovat nejen na Slovenské straně ale i na těšínských a valašských horách se dovídáme z mnoha pramenů.
    Když se podíváme do vzpomínek v knize Oldřicha Šuleře „Je to chůze po kotárech“ kde se m.j. praví: „Kolikrát ještě jsme si vzpomněli na valašskou pasteveckou minulost, když jsme přetahovali z jednoho spádu hor na druhý! Však co bývalo všude salašů! Jenom letmo vzpomenu ty javornické – Na svobodnéj vůli, Na rozepři, Na labašce, Na kabátě, Na pasínkách, Na dolinkách, Na haferniku… Inu, bylo to v době, kdy sytá zeleň na stráních Javorníků a hornovsackých Beskyd vypadala jako pečlivě sestřižený trávník, to ji tak dokonale spásla stáda ovcí valašek s dlouhou vlnou… Věřilo se, že nejen ovčí máslo, ale zejména žinčice pomáhá od plicních neduhů, to proto, že obsahuje léčivé síly z horských bylin, které ovce spásly na travnatých valašských stráních. Ostatně tato lidová léčba byla doporučována i vyhlášenými medicínskými kapacitami, a tak třebas Bystřice pod Hostýnem, v jejímž okolí se v minulosti hojně popásala stádečka ovcí, bývala svého času vyhlášeným lázeňským žinčičářským městem; když bača vařil Syrovátku, vonělo to pry až dolů do Bystřice a k ohni se stahovali souchotinářští žinčičáři, aby popili horké žinčice za tři grejcary. “/str. 60-61/

Že bylo Valašsko úzce spjato s chovem ovcí, dokresluje i výstava salašnictví, která se konala v Novém Hrozenkově v roce 1936. O její výtvarnou úroveň se postaral malíř Antonín Strnadel který popsal vliv a význam salašnictví na výtvarnou a hudební stránku lidové kultury. A jak vzpomíná Ph. Dr. Jaroslav Štika, bylo ještě v padesátých létech 19 století mnoho Salašů na Radhošťských stráních.
    A co se týká salašnictví na těšínsku pan Štika uvádí: …V polovině 17 století se chovalo na třiceti salaších asi deset tisíc ovcí a koz…v osmdesátých letech 18 století dvacet pět tisíc valašských ovcí… v třicátých letech 19 století na pětapadesáti salaších asi patnáct tisíc kusů valašského dobytka a těsně před první světovou válkou na třiceti salaších už jen asi čtyři a půl tisíce ovcí …“
    Jaroslav Štika spolu s Janem Podolákem jsou etnologové, kteří vtiskli Československé etnografií významnou pečeť i když každý z nich na jiném působišti. Zatímco pan Štika uváděl své poznatky do praxe jako dlouholetý ředitel prvního muzea v přírodě v Rožnově p. Radhoštěm, tak Ján Podolák se pohybuje v různých funkcích na filozofické fakultě univerzity Komenského v Bratislavě, a v Národopisném ústavu SAV kde působil v mnohých funkcích, pak je to potom jeho rozsáhlá výzkumná činnost jednak to byl výzkum nářadí pro orbu a jiné zemědělské činnosti. Avšak to, co na něm zvlášť obdivují a oceňují, je jeho mnoholetá výzkumná a  publikační činnost salašnictví v karpatském a potom i Balkánském prostoru. Potom je to  jeho velká zásluha na vytvoření Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v karpatském regionu /MKKK/, která mohla podat na jednotlivé zkoumané otázky ucelené a objektivnější odpovědí.
Na založení této mezinárodní komise sehrál významnou ne-li rozhodující úlohu.
    Tento velký vědec zanechal za uplynulých padesát let od roku 1951 neobyčejné množství práce, které podchytit by bylo …jen obtížné … jak jeho práce vědecká, výzkumná, pedagogická, a publikační.

   Ján Podolák do svého výzkumného programu salašnictví zapojil i studenty etnografie z Bratislavy, Brna a Prahy, při těchto výzkumech trvajících téměř 30 let, pořídil na 20 000 fotografických snímků a jen na Slovenském území prozkoumal asi 400 míst ze salašnickou tradici. No v některých obdobích se cesty těchto dvou etnografů ve svých výzkumech v Karpatech spojili.
   Jaroslav Štika se mimo výzkumu salašnictví na Valašsku a těšínsku, podílel i na výzkumu salašnictví na slovenských Kysucích, a výzkumu stavebního vývoje západokarpatské salašnické koliby, zabýval se také původem názvu Valach, valaši.
     
     Z těchto rozsáhlých výzkumů mám radost proto, že se salašnictví dostalo jeho důstojného umístění, a že je z historického pohledu významnou součástí národní kultury jak v oblastí hudební, odívání, stravovaní, jazykovědní a. j. I když tyto výzkumy dosud nedaly odpověď na všechny otázky jako např. na otázku etnického původu Moravských Valachů, … podobné otázky nejsou vyřešeny ani v jiných oblastech m.j. otázkou původů Detvanů, kde bylo na jejích původ vyslovováno také mnoho pohledů.
    Etnografie musela nějakým způsobem zesouladit poznatky i jiných vědních disciplín, jako je historie, lingvistika, které se v tomto prostoru na výzkumu podílely.

No na jaro jsem se těšil, ale zároveň jsem měl strach ze dvou věcí a to:
   z hadů, kterých tam bylo snad pod každým kamenem. Když člověk kopnul do kamene, když nevyběhla zmije tak aspoň ještěrka.
  A druhou věcí z kterých jsem měl strach byly bouřky, kterých tu bylo zvláště v některých deštivých létech „neurekom“ a o tom podávaly svědectví mnohé stromy buď podélně rozštípané , nebo měli už zahojenou podélnou čáru.
      Tomu jsme říkali, že to byl blesk studený, který nezapaluje, ale zabijí a rozštípe stromy. Když se chýlila velká bouřka tak jsme ovce zavírali do ovčína spíše než do košaře a jednou přes poledne blesk uhodil do vysoké jedle, kterých jsme měli kolem salaše několik a ještě stačil zabít přes dvacet ovcí a z hovězího dobytka dvě jalovice.
   Kolik jsem zažil bezesných nocí i strachu, když starší bratr s kterým jsme u košaře spávali, si často nacházel výmluvy, že si jen odskočí, když bývaly zábavy v okolí jen na chvíli se podívat a že se do desáté vrátí. Jenže kolikrát bylo dávno po desáté, jedenácte a někdy už vycházelo slunce ráno, když se konečně bráško objevil, tak jsem mu už nevěřil, ale přišel další víkend, kdy zas byla někde tancovačka- od Vlčova- Petrovej, Myslín, Ipeľského Potoka na jihu až po Lom nad Rimavicou ze severu, a Detviansku Hutu na západě takový byl prostor, kám se dalo chodit na zábavy, takže nebylo víkendu kdyby se někde v tomto prostoru nekonala taneční zábava. A když se blížil další víkend brácha si zase dovedl něco vymyslet nějaký důvod že tam musí být, že tam bude ten nebo onen s kterým musí mluvit, a protože bylo i široké příbuzenstvo ale i známi, kteří měli zájem o vlnu,o sýr, kůže, nebo někteří si nechávali pást jehňata na letní pastvu k nám, avšak někdy to byla jen zamínka a ve skutečnosti za tím byla jedná holka s kterou se chtěl bavit.
       Protože naše pastva byla dost velká a nevyužitá, takže se naše stádo na jaře zvětšilo o nějakých třicet či padesát kusů jehňat a jednoroček a už skoro pravidelně každé jaro přiváděl takové jednoročky bratranec z podpolianské Priehaliny, a některé roky se nějak s bratrem dohodli, že pro ně dojdeme sami když to jemu nevycházelo.
    Tak si ještě po padesáti letech vzpomínám na takové cesty, když jsme tyto jednoročky převáděli z Priehaliny většinou přes lesy přes Slatinu v místech, kde je dnes Hriňovská přehrada směrem pod Bratkovicu Žabicu, nad Látky ,Paseky až na Podbykovo.
   Jednou, to ještě jezdila přes Hriňovu lesna železnice z Čierného Balogu a okolních lesů do Vigľaša, jsme se s tímto stádečkem blížili k trati a chystali se na přechod přes koleje, právě přijížděl vláček s několika vagonky naložených dřevem.
      Tyto ovečky – a to mi je do dnes záhadou, ne že by utíkaly pryč jak je tomu v případech, když se ovce splaší, ale oni utíkali za tím vláčkem. Naštěstí pan mašinfíra když to viděl, tak vlaček zastavil. No situace byla o to složitější, že jsme pro tyto mladé ovečky byli cizí lidé a navíc ještě neměly vžité žádné návyky. Takže se chovaly velmi nevypočitatelně.
     V jiném roce se nám zase přihodilo v lesích pod Bratkovicou, tam bylo stádečko Daňků, tak jsme jen trnuli, že jak se daňci dají na útěk, že se ovečky dají za nimi. No nejprve se jedny na druhé dívaly a pak, jak jsme očekávali se Daňci rozhodli k útěku. Ovečky naštěstí jen zmateně pobíhaly , až se daňci ztratili z dohledu, tak se ovečky uklidnily.

Na založení této mezinárodní komise sehrál významnou ne-li rozhodující úlohu slovenský etnograf Ph. Dr. Ján Podolák.
    Tento velký vědec zanechal za uplynulých padesát let od roku 1951 neobyčejné množství práce, které podchytit by bylo …jen obtížné … jak jeho práce vědecká, výzkumná, pedagogická, a publikační.

  Po roku 1990 došlo i v chovu ovcí k velkým změnám nejen v Čechách a na Slovensku, ale téměř ve všech zemích, kde docházelo ke společenským změnám. Největší obtíže jakoby přes noc nastaly s odbytem vlny.
       Proto nastal značný pokles hlavně vlnařských plemen ovcí které tvořily v roce 1990 přibližně 62,9 % z celkového počtu chovaných ovcí v České republice.
  A v roce 1996 se už tyto vlnařské plemena ve statistikách neuvádějí, a postupem času se začaly objevovat nové masna plemena, která se vyskytují v jednotlivých plemenných klubech.
    Takže jak se zdá, dnes se nevyskytují stáda, kde by se vyskytovalo několik plemen, ale jednotlivé kluby se orientují na určitá plemena.
   V roce 1998 jsem se písemně obrátil na VÝSKUMNÝ ÚSTAV ŽIVOČIŠNEJ VÝROBY , jak se dnes říká bývalému ovčiarsko - vlnárskému výzkumnému ústavu s otázkou, jak oni vidí jako renomovaná instituce, perspektivu chovu ovcí v dnešní době.
 Odpověď splnila mé očekávaní, a byla tohoto znění: „Východisko zo
zlej situacie v chove oviec, ktorou sú postihnuté všetky okolité štáty je špecifické pre jednotlivé krajiny. Na základe informácií a výmeny poznatkov vieme, že v Čechách a na Morave je chov oviec orientovaný na produkciu ‚ mäsa s využitím mäsových plemen, čo zlepšuje u Vás ekonomiku tohoto odvetvia.
       U nás na Slovensku je situacia iná a chov oviec je zameraný predovšetkým na produkci mlieka, pričom sa využívajú dlhoročné tradicie dojenia oviec. Preto v zošľachťovaní domácích plemen /cigája, zošľachtená valaška aj merino/ používame dojné plemena jako je východofrízské a lacaune /číta sa lakon/ dovezené z Francúzska.





 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA